Blog

Někdy máme pocit, že vztahy stojí hlavně na tom, co děláme. Na společných dnech, plánech, gestech. Až později si člověk uvědomí, že mnohem víc stojí na tom, co si dovolíme říct… a co si zatím netroufáme.

Občas se v partnerském vztahu objeví malé věci, kolem kterých chodíme po špičkách. Nejsou to velké hádky, ale jemné odstíny mlčení. Něco, co cítíme, ale bojíme se otevřít, aby to nenarušilo křehkou rovnováhu. A tak to necháme být — alespoň na chvíli. Ale ta chvíle se někdy prodlouží víc, než jsme čekali.

Možná právě proto mě baví přemýšlet o tom, jak si můžeme udělat prostor k rozhovorům, které jsou důležité. Ne takovým, kde se hledá viník nebo správné řešení, ale takovým, kde se jen opatrně díváme jeden druhému do duše.
A přiznávám, že i já jsem ve vztahu několikrát narazil na situaci, kdy jsem měl pocit v krku, ale žádná věta se nechtěla vydat ven. Jako by tam byla neviditelná překážka, kterou neumím pojmenovat.

Možná i proto vznikly naše Karty Vztahy. Obrázkové karty, které nemluví lidským jazykem, a právě proto dokážou otevřít témata, na která slova někdy nestačí.
Obrázek totiž neobviňuje. Jen tiše ukáže směrem, kterým se člověk bojí podívat.
Když jsem si nedávno vytáhl kartu s tvarem připomínajícím dvě postavy, které se k sobě naklánějí, ale mezi nimi zůstává tenká mezera, uvědomil jsem si, jak přesně ten obraz popisuje některé chvíle mezi dvěma lidmi. Blízkost i odstup v jednom.

Ve dvojici to bývá někdy takhle prosté: chceme si být blízko, jen nevíme, jak začít. Nebo se bojíme, že toho druhého znejistíme. A přitom právě ta nejjemnější, nejupřímnější témata bývají nakonec tím, co vztah posílí.
Je zvláštní, jak často máme pocit, že druhý „to přece musí nějak cítit“. A přitom bez slov jen těžko nacházíme společnou cestu.

Když páry používají Karty Vztahy, často říkají, že obrázky jim umožní vyslovit věci, které by jinak zůstaly někde vzadu. Nejde o terapii ani o hledání chyb. Spíš o společné otevření jednoho malého okna, kterým dovnitř proudí čerstvý vzduch.
Někdy stačí jedna karta, jedno téma, jedna věta, která by jinak nevznikla.

Vztahy nejsou stavba, kterou postavíme a necháme stát. Jsou to živé organismy. Potřebují světlo, pozornost, bezpečí. A také odvahu ukázat se takoví, jací jsme — i když zrovna nemáme nejlepší den, nebo když máme pocit, že se nám zadrhává hlas.

Obrázkové karty v tomhle umí být nenápadným pomocníkem. Nabízejí symbol, o který se dá opřít, když je těžké začít mluvit. Nepřikazují, nehodnotí. Jen vytvářejí prostor — ten nejcennější, jaký můžeme vztahu nabídnout.

A možná právě to je něco, co si můžeme dopřát častěji. Chvíli ticha. Jeden obrázek mezi námi. A otázku, která vznikne sama:

---Jirka

Ráno jsem seděl u kuchyňského stolu o pár minut déle, než bych čekal. Venku bylo ještě šero a já si vychutnával ticho, které se drží mezi dvěma nádechy dne. Možná to znáte — ten chvilkový prostor, kdy člověk ještě nic nemusí, jen existuje. A právě tehdy se mi začalo hlavou honit téma, které se ke mně poslední týdny vrací: práce.

Kolik prostoru v našem životě zabírá. Kolik energie nám bere i dává. A jak zvláštní je, že o ní často přemýšlíme až ve chvíli, kdy něco drhne. Jako by práce měla být samozřejmá, automatická… a přitom je to možná největší dialog, který v životě vedeme.

Občas si z práce domů nosím víc, než bych chtěl. Ne věci, ale dojmy. Nedokončené myšlenky, drobný neklid, obavu, jestli jsem něco mohl udělat lépe. A pak jsou dny, kdy naopak přijdu domů s tichou spokojeností — pocitem, že něco zapadlo na své místo.
Tahle střídavost je vlastně přirozená. Ale přiznám se, někdy mě unaví víc než samotná práce.

Možná proto mě poslední dobou tolik baví zkoumat, co od práce doopravdy potřebuji. Ne co „bych měl“, ne co se očekává, ale co si přeju já. Mít v tom jasno je jako nadechnout se čerstvého vzduchu.

Když jsem si k tomu minulý týden vytáhl jednu z našich Karet Práce, uvědomil jsem si, jak zvláštní sílu mají obrazové symboly. Nepodsouvají odpověď, jen ji jemně naznačí.
Jeden z obrázků — takový klidný, abstraktní tvar připomínající průchod nebo bránu — ve mně probudil otázku, zda si v pracovním životě nechávám otevřené dveře. Jestli mám prostor růst, nebo jen chodím dokola známou cestou, protože je pohodlnější.
Chvíli jsem se nad tím zastavil a musel jsem se sám pro sebe pousmát. Některé pravdy člověk nosí v sobě dlouho, ale uvidí je teprve tehdy, když se na ně někdo nečekaně zeptá. Klidně i obrázkem.

Práce není jen úkol, termín nebo schůzka. Je to místo, kde trávíme většinu dne, kde se potkáváme sami se sebou — ve své odvaze, nejistotě, tvořivosti i únavě.
A možná si zasloužíme s ní mluvit laskavěji. Dovolit si ji zpochybňovat, přestavovat, hledat v ní nové cesty. Ne kvůli výkonu, ale kvůli sobě.

Někdy stačí málo: krátké zastavení během oběda, chvíle o samotě po cestě domů, tichá otázka, která se vynoří z nenápadného obrázku. A najednou se ukáže, co je potřeba změnit — nebo naopak uchovat.

Pokud máte chuť se na svůj pracovní svět podívat trochu jinak, Karty Práce můžou být příjemným průvodcem. Nejsou o radách ani návodech. Spíš otevírají malé vnitřní dveře, za kterými na nás čeká vlastní odpověď.
A někdy je to právě ta nejdůležitější odpověď ze všech.

Když jsem dopil kávu a světlo v kuchyni se začalo zvedat, napadlo mě, že práce je jen jedna část našeho života. Důležitá, ale ne jediná.
A že pokud se na ni podíváme o trochu jemněji, možná se v ní i v sobě začneme cítit volněji.

---Jirka

Někdy mám pocit, že čtení je poslední opravdová forma klidu.
Že v době, kdy všechno pípá, bliká a přerušuje, kniha pořád tiše čeká — nevnucuje se, jen nabízí prostor.
Stačí si ji vzít do ruky, posadit se, zhluboka vydechnout a na chvíli zmizet mezi řádky.

Čtení pro mě už dávno není jen o příběhu.
Je to malý rituál návratu.
Když večer doma konečně ztichne, uvařím si čaj, zhasnu všechna světla kromě lampy u křesla a otevřu knihu, kterou mám právě rozečtenou.
Ty první minuty, kdy se myšlenky ještě honí, bývají těžké — ale pak se něco stane.
Stránky se promění v dech, v rytmus, který uklidňuje.

A pak je tu drobnost, která ten pocit ztišení ještě umocňuje — záložka.
Někdo by řekl, že je to maličkost. Ale já si ji vybírám stejně pečlivě jako knihu.
Ta moje je z kolekce Mentra záložek a nese větu:
„Ananas se nestresuje. Ty taky nemusíš.“

Na první pohled úsměvná hláška, ale čím déle ji mám, tím víc chápu, jak pravdivá je.
Každý večer, když ji vkládám mezi stránky, jako by mi připomínala, že čtení není úkol, ale úleva.
Že nemusím dočíst kapitolu, abych měl „splněno“.
Že můžu prostě jen být — s knihou, sám se sebou, v klidu.

Záložka se časem stala mým malým talismanem.
Nehlídá jen stránku, ale i rovnováhu.
Jemně mi říká: „Zastav se. Dýchej. Nenech se vtáhnout do spěchu, ani když listuješ životem.“

Čtení, když se stane rituálem, přináší mnohem víc než jen nové myšlenky.
Je to návrat k pomalosti, ke zvídavosti, k jednoduchému tichu, které se dnes hledá čím dál hůř.
A možná právě proto mám tu svou záložku tak rád — není jen praktická. Je osobní.
Jako tichý společník mezi řádky, který mi připomíná, že i když svět spěchá, já nemusím.

A tak někdy knihu ani nezavírám kvůli tomu, že se mi klíží oči, ale proto, že se mi prostě chce zůstat v tom klidu ještě chvíli.
Záložku zasunu mezi stránky, lehce se usměju a řeknu si:
Ananas se nestresuje. Ty taky nemusíš.

Když se řekne „být k sobě laskavý“, zní to jednoduše.
Jako něco, co by přece mělo být přirozené.
A přitom je to možná jedna z nejtěžších věcí, které se v životě učíme.

Někde hluboko v sobě máme malý, neúnavný hlas.
Říká, že bychom mohli být lepší. Že bychom měli víc vydržet, víc zvládnout, víc stihnout.
Ten hlas často zní rozumně, někdy dokonce povzbudivě. Ale když se zaposloucháme víc, zjistíme, že v sobě nese i napětí.
Tichou obavu, že takoví, jací jsme, nestačíme.

Já ho znám moc dobře.
Objevuje se v práci, když se mi něco nepovede.
Večer, když přemýšlím, jestli jsem byl dost trpělivý rodič.
Nebo když si všimnu, že jsem si už pár dní nedopřál nic jen pro sebe.

Trvalo mi dlouho pochopit, že ten hlas není nepřítel.
Je to jen část mě, která se bojí, že když povolím, ztratím směr.
A tak ji někdy zkusím neumlčovat, ale obejmout. Poděkovat jí, že se stará — a přitom jí dát najevo, že teď může na chvíli odpočívat.

V takových chvílích mi pomáhají Karty sebepoznání.
Ne proto, že by nabízely rychlé rady nebo instantní povzbuzení.
Spíš mi připomínají, že laskavost k sobě se dá trénovat stejně jako sval — pomalu, jemně, každý den trochu.
Každá karta je jako tichá připomínka, že moje hodnota se neměří podle výkonu.
Že i v den, kdy se mi nic nedaří, zůstávám dostatečný.

Jedna z mých oblíbených karet říká:
„Nemusíš být dokonalý, aby ses mohl mít rád.“
Vždycky, když ji čtu, něco ve mně povolí.
A já si uvědomím, že největší úleva často nepřichází z úspěchu, ale z přijetí.

Být k sobě laskavý neznamená přestat se snažit.
Znamená to vnímat, kdy už je toho dost.
Dovolit si chybu, únavu, i obyčejný odpočinek bez výčitek.

A možná právě v tom tichém prostoru, kde se přestaneme posuzovat, se v nás probudí něco důležitého — klid.
Takový ten tichý, pevný klid, který nepotřebuje důkaz.

Protože laskavost k sobě není slabost.
Je to způsob, jak se vracet domů.

Jirka

Jsou rána, kdy člověk otevře oči a hned ví, že to nebude ono.
Káva nechutná tak, jak má. E-maily přibývají rychleji, než mizí. A v zrcadle se dívá někdo, kdo by nejraději zůstal pod dekou.

Dřív jsem měl tendenci takové dny „spravovat“. Rychle si napsat seznam, udělat plán, najít řešení. Ale čím víc let přibývá, tím víc chápu, že ne všechno se dá zlepšit hned.
Někdy se prostě nedaří.
A to je v pořádku.

Možná jsme si navykli, že musíme být pořád v pohodě, výkonní, odolní. Jenže život není rovná čára. Je to křivka, která se občas zlomí, aby nás zavedla jinam.
A právě v těch zlomech, v těch šedých chvílích, se často ukáže, jak moc jsme si dovolili být lidmi.

Jsou dny, kdy místo motivace potřebujeme jen trochu klidu.
Kdy není třeba hledat smysl, ale spíš se s ním na chvíli smířit, že se schoval.
Někdy je nejlepší, co můžeme udělat, prostě nic. Dýchat. Nechat věci být.

Já mám pro takové chvíle malý rituál. Udělám si čaj, sednu si k oknu a vytáhnu Karty pro špatný den.
Nepřinášejí řešení, spíš společnost. Každá karta je jako tichý přítel, který si vedle mě sedne a neptá se „co s tím uděláš“, ale jen naznačí, že to přejde.
Že i dnešní den má svůj rytmus, svůj tvar, i když zrovna nehezký.

Jedna z karet říká: „Dnes nemusíš být silný.“
A já si vždycky připomenu, jak osvobozující ta věta je. Protože právě když přestaneme tlačit, začnou se věci pomalu rovnat samy.

Dny, kdy se nedaří, nejsou ztracené.
Jsou to dny, které nám připomínají, že jsme z masa a kostí, ne z oceli. Že svět nemusí být pokaždé barevný, aby byl skutečný.
A že i z té šedi se dá učit – v pomalosti, v pokoře, v obyčejnosti.

Někdy se to zlepší večer, někdy až za pár dní. A někdy prostě ne.
Ale světlo se nakonec vždycky objeví, i kdyby jen slabé.
Stačí mu dát čas.

A možná právě tyto dny, které bychom nejraději přeskočili, nás učí nejvíc — že i ticho, únava a obyčejná lidská slabost mají svou důstojnost.
A že není nutné pořád svítit. Stačí jen nezhasnout úplně.

Lukáš

Když jsme byli malí, ticho často znamenalo, že se něco děje. Že rodiče se na něco chystají, nebo že jsme provedli něco, o čem se nemluví. Ticho mělo zvláštní sílu — bylo plné očekávání.

Dnes mám pocit, že jsme si na hluk zvykli. Na to, že se pořád něco říká, sdílí, reaguje. Že dobrý vztah znamená mluvit o všem. Jenže ono to „mluvit“ se dá i jinak.
Někdy to není o množství slov, ale o prostoru mezi nimi. O tom, že se necháme slyšet.

Ticho v rozhovoru není prázdno. Je to chvíle, kdy druhý člověk může najít svá vlastní slova. Kdy my nemusíme hned odpovídat, obhajovat, doplňovat.
Jen být. A slyšet.

Párkrát jsme si s partnerkou zkusili sednout večer, vypnout televizi a dát si čaj.
Na stole jsme měli Partnerské konverzační karty — nástroj, který není o tom, že by měl nahradit ticho, ale že mu dává smysl.
Každá otázka z těch karet otevírá cestu – ne k debatě, ale k rozhovoru, kde má své místo i klid.
Kde se může stát, že po otázce se chvíli mlčí. A že právě to mlčení pomůže odpovědi vyrůst.

Třeba otázka: „Kdy jsi naposledy cítil, že nám to spolu opravdu funguje?“
Neodpoví se hned.
Ale když si ten čas dáme, najednou se z prostého večera stane chvíle, která má hloubku. A to není samozřejmé.

Ticho, které doprovází opravdové rozhovory, má zvláštní kvalitu.
Není to ticho mezi dvěma lidmi, kteří si nemají co říct. Je to ticho mezi těmi, kteří si dovolí říkat víc než obvykle — a potřebují k tomu chvíli klidu.

Myslím, že i o to v životě jde: naučit se být spolu jinak.
Nemusíme mít pořád odpovědi. Nemusíme zaplňovat každou vteřinu slovy.
Stačí vytvořit prostor, kde se může objevit něco skutečného — ať už slovo, úsměv, nebo jen pohled, který říká všechno.

A možná právě tam, v tom tichu, začíná opravdový dialog.
Ne ten hlasitý, rychlý a chytrý. Ale ten, který trvá.

Lukáš

Dlouho jsem měl pocit, že musím pořád něco dělat. Že když nepracuju, netvořím, neplánuji, tak ztrácím čas. Měl jsem dny, kdy jsem byl v neustálém běhu, i když jsem fyzicky seděl. V hlavě hluk, v těle napětí.

Pamatuju si okamžik, kdy se to změnilo. Byl večer, venku pršelo a já si místo dalšího úkolu vytáhl sadu Karet pro lepší den. Ležely už chvíli na stole, ale do té doby jsem je pořád odkládal s tím, že „teď není čas“. Ten večer jsem jednu náhodně otočil. Na kartě stálo: „Nemusíš být pořád v pohybu, aby ses cítil živý.“

Seděl jsem, díval se na ta slova a dlouho se nic nedělo. Jen ticho. Ale něco ve mně se pohnulo. Možná to byl klid. Možná jen vědomí, že můžu dýchat pomaleji.

Došlo mi, že výkonnost není totéž co smysl. Že existuje rozdíl mezi tím, když žiju, a když jen stíhám. Celé ty roky jsem honil pocit, že musím dělat víc, abych měl hodnotu. Ale pravda je opačná — čím víc jsem se zastavil, tím víc jsem se cítil sám sebou.

Od té doby si občas vytáhnu jednu z těch karet, když mám pocit, že svět běží příliš rychle. Je to takový malý rituál. Sednu si ke stolu, vdechnu klid a nechám kartu, aby mě zastavila. Někdy mi připomene, že můžu být vděčný i za obyčejné věci. Jindy jen tiše sedím a nechám myšlenky zpomalit.

Začal jsem si všímat, že když zpomalím, věci kolem mě se mění. Barvy jsou jasnější, lidé méně vzdálení, jídlo chutná jinak. Všechno, co jsem dřív dělal automaticky, má najednou chuť, vůni a rytmus.

Zpomalení není ztráta času. Je to návrat domů.

Když se teď ohlédnu, vidím, kolik věcí jsem dřív dělal jen proto, že se „musí“. Ale život není seznam úkolů. Je to prostor mezi nimi. A právě tam se dějí ty nejdůležitější věci — chvíle klidu, kdy si člověk znovu uvědomí, kdo vlastně je.

Karty pro lepší den jsem začal používat i ráno. Před kávou, než zapnu počítač. Stačí jedna myšlenka. Jedna krátká věta, která připomene, že nový den není závod. Že ho můžu prožít jinak. Víc přítomně, víc s klidem.

Zpomalit je možná ten největší luxus dnešní doby. Ale je to luxus, který si může dopřát každý. Neznamená to všechno zastavit, jen občas ubrat tempo. Místo tlačení si dopřát plynutí.

Mentra pro mě nikdy nebyla jen o produktech. Vždycky to bylo o těchto malých chvílích – když se zastavím, nadechnu a znovu se spojím s tím, co má smysl. Karty pro lepší den to krásně vystihují. Neříkají, co dělat, ale připomínají, že už teď je všechno, co potřebujeme, někde uvnitř nás.

Možná proto mám pocit, že zpomalení není cíl, ale způsob bytí. Když se svět ztiší, najednou se ztiším i já. A v tom tichu se vždycky znovu najdu.

Jirka

Někdy přemýšlím nad tím, jak málo stačí, aby se člověk cítil o něco lépe. Nechci říct šťastný – spíš klidnější. Možná proto mám tak blízko k situacím, kdy se někdo potýká s těžším obdobím. Vždycky jsem byl ten, kdo se snaží pomoct, ale čím víc jsem to dělal, tím víc jsem si uvědomoval, že někdy nejde o to, co řekneme, ale že jsme tam.

Pár let zpátky mi jedna blízká osoba procházela náročným časem. Snažil jsem se najít ta správná slova, jak ji podpořit. Psát dlouhé zprávy, nabízet řešení, hledat „pozitivní pohled“. Ale čím víc jsem mluvil, tím víc jsem cítil, že to vlastně nepomáhá. Jednoho dne jsem se prostě posadil vedle ní a mlčel. Jen jsem tam byl. Po chvíli řekla, že jí to pomáhá víc než všechny moje rady. Ten moment se mi zapsal hluboko do paměti.

Od té doby si často vzpomenu, jak zvláštně křehká je lidská přítomnost. Jak málo stačí – a zároveň jak těžké to někdy je. Chceme, aby se druhému ulevilo, ale nevíme, jak. Bojíme se říct něco špatně. Přitom to nejcennější, co můžeme dát, je ticho, které neodsuzuje. Pocit, že v tom člověk není sám.

Když jsem začal tvořit přáníčka pro Mentru, vzpomněl jsem si právě na ten okamžik. Na ten nepatrný prostor, kdy se nic neříká, ale přesto se děje něco důležitého. Chtěl jsem vytvořit něco, co by ten pocit zachytilo. Ne velká slova, ne motivaci. Jen tichou větu, která má sílu obejmout.

Tak vzniklo přáníčko „Jsem tu pro tebe“. Na první pohled je jednoduché – malá postavička stojí pod deštníkem a dívá se na svět s jemným úsměvem. Ale pro mě znamená mnohem víc. Představuje chvíli, kdy je člověk v dešti, ale už ví, že déšť jednou ustane. Ne teď, ne hned, ale brzy.

Když jsem to přáníčko poprvé držel v ruce, cítil jsem zvláštní klid. Nebylo to o naději ve velkém slova smyslu, spíš o přijetí. O tom, že všechno má svůj čas – i smutek, i ticho, i ten déšť.

Po pár dnech mi psala kamarádka, které jsem jedno z prvních přání dal. Napsala, že ho poslala své kamarádce po ztrátě blízkého člověka. Prý jí moc pomohlo. Ne proto, že by změnilo situaci, ale protože bylo přesně takové, jaké mělo být – tiché, přítomné, opravdové.

Od té doby mám v šuplíku pár těchto přáníček. Občas je pošlu, občas jen jedno vytáhnu a dívám se na něj. Připomíná mi, že někdy není třeba dělat nic víc než zůstat. Že i malé gesto může být velké.

Když se dnes někdo zeptá, co říct člověku, který má těžké období, většinou odpovím: možná nemusíš říkat vůbec nic. Možná stačí být. Poslat zprávu, dát ruku na rameno, nebo třeba přáníčko, které říká všechno beze slov.

Myslím, že v tom je celé kouzlo Mentry. Dává prostor pro ticho, které léčí.

Jirka

Každý den se skládá z drobných okamžiků. Většinu z nich ani nevnímáme — jen se dějí, jeden za druhým. Vstaneme, uvaříme si kávu, odpovíme na zprávu, odběhneme do práce, vyřídíme, co je potřeba. Často máme pocit, že dny kolem nás jen proplouvají a my jsme v nich spíš pozorovatel než účastník.

Kouzlo malých rituálů spočívá v tom, že nás dokážou přivést zpět do přítomnosti. Nemusí být velké ani dokonale naplánované. Fungují nejlépe, když jsou obyčejné a přirozené. Rituály jsou jako tichá kotva uprostřed dne — připomínka, že i v chaosu můžeme být sami se sebou.

Ranní dech

První nádech po probuzení má v sobě zvláštní sílu. Můžeme si ho jen tak „odbýt“, nebo ho vnímat naplno. Když ráno otevřeme okno, pustíme dovnitř trochu čerstvého vzduchu a zhluboka se nadechneme, tělo i hlava si všimnou, že nový den začal.

Není nutné hned meditovat nebo cvičit jógu. Stačí stát pár sekund v tichu. Dovolit si ten přechod mezi spánkem a světem venku. Možná si jen v duchu říct: „Dnes to zvládnu v klidu.“ Taková chvíle vypadá nenápadně, ale dokáže změnit celé dopoledne.

Mezi povinnostmi

Rituály nemusí být spojené pouze s ránem nebo večerem. Můžeme je vkládat i mezi jednotlivé části dne. Krátká pauza mezi e-maily. Procházka kolem bloku, než začneme další úkol. Hlt vody před každým meetingem. To všechno může být náš malý rituál — ne povinnost, ale rozhodnutí, že si na sebe uděláme chvíli.

Je krásné, když se naučíme brát tyto momenty jako dar. Připomínají nám, že nemusíme stále běžet. Pomáhají nám zůstat přítomní a ukotvení v tom, co se právě děje.

Psát, i když není co říct

Někdy stačí papír. Prázdný list, kam si člověk zapíše pár vět. Nemusí to být deník, nemusí to být dokonalé. Jen malý prostor, kam může odložit to, co se mu honí hlavou.

Psaní má zvláštní sílu vyčistit hlavu. Když si večer sepíšeme tři věci, za které jsme vděčné, nebo jen pár myšlenek z dnešního dne, přichází pocit lehkosti. Není to úkol, ale tichá chvíle pro sebe.

Večerní klid

Když se den chýlí ke konci, často s ním i my padáme únavou. Večer ale nemusí být jen o vypnutí. Může být i o návratu k sobě.

Zkuste si vytvořit drobný večerní rituál. Může to být svíčka, kterou zapálíte večer, hrnek bylinkového čaje nebo pět minut s oblíbenou knihou, nebo journaling. Tyto malé věci nejsou další položky v to-do listu. Jsou to ostrůvky klidu, které nám připomínají, že i když byl den náročný, zvládly jsme ho s jemností.

Když to nejde

Ne každý den se povede. Někdy zapomeneme, spěcháme nebo prostě nemáme náladu. To je v pořádku. Rituály nejsou závazek, ale pozvánka. Čekají, až se k nim vrátíme, kdykoli budeme potřebovat.

Jejich síla je právě v tom, že se nevnucují. Nabízejí možnost znovu se ukotvit v přítomném okamžiku.

Malé rituály nás učí, že klid a rovnováha nejsou někde daleko, ale už teď tady, v každodenním rytmu. Stačí si všimnout, zastavit se a dovolit si chvíli, která patří jen nám.

Takové okamžiky chce Mentra připomínat – drobné chvíle, kdy se svět na chvilku zpomalí a my v něm zase najdeme klid.

Jirka

Když jsem zakládal e-shop Mentra, cítil jsem, že potřebuji uniknout od všech těch nekonečných nastavení, ladění popisků, komunikace sem a tam a hledání, proč něco nefunguje tak, jak má. Hlavou mi běžela otázka: „Co bych mohl vymyslet, co by mě zase bavilo tvořit?“

A jako na zavolanou se mi rozezvonil telefon. Na druhém konci byla kamarádka Anička. Po krátkém pozdravu se mě zeptala: „Když se věnuješ tomu duševnímu zdraví, nevíš, kde se dají koupit přání, která by vyjadřovala podporu, ale nebyla přehnaná nebo přeplácaná?“

Na chvíli jsem se zamyslel a zjistil, že vlastně sám nevím. Zeptal jsem se jí proto, co by na takovém přání chtěla. Odpověď byla jasná: „Něco, co potěší někoho, kdo má teď těžší období.“

Začal jsem nad tím přemýšlet a uvědomil jsem si, že když je mně samotnému nejhůř, nepotřebuju dlouhé odstavce ujišťování. Stačí mi vědět, že na mě někdo myslí. Někdy stačí jediná věta: „To přejde.“

Večer jsem se pustil do tvoření. A ráno přede mnou ležela první verze přání. Roztomilá postavička pod deštníkem se na mě usmívala. Přesně tak, jak jsem si představoval – někdo, kdo stojí v dešti nepohody, ale má deštník a říká mi: „To přejde.“ A já mu věřím. Vím, že v tom dešti ještě chvíli zůstanu, ale ten deštník si jednou najdu. A pak budu moci stejnou větu říct i někomu dalšímu.

Stačilo pár úprav a přání bylo hotové. Anička si ho vyzvedla, pochválila ho a večer mi volala nadšená, že její kamarádku opravdu potěšilo. Ta zpětná vazba zase potěšila mě – a napadlo mě, že by bylo krásné, kdyby podobné přání mohli dát i ostatní lidé těm, na kterých jim záleží.

Další týdny jsem střídal nastavování e-shopu, testovací objednávky a nekonečné vztekání se nad tím, že e-maily padají do spamu nebo že fotky vypadají jinak, než bych chtěl – s tvorbou dalších přáníček. Postupně se mi skládala celá kolekce. Přání, která mají podpořit, pohladit nebo jednoduše vyjádřit náklonnost.

Vznikla tak sada, která je jednoduchá, ale v té jednoduchosti říká přesně to, co chceme říct. A přesně to, co chceme někdy slyšet i my.

Doufám, že vám přáníčka Mentra udělají stejnou radost, jakou udělala nám.

Vašek