Blog

Zní to jednoduše, skoro jako fráze z diáře. Přesto je to pro mnoho z nás jedna z nejtěžších věcí. Možná proto, že jsme se ji nikdy pořádně neučili. Učili jsme se být výkonní, spolehliví, silní. Ale být na sebe hodní? To často přišlo až někde na okraji, pokud vůbec.

Dlouho jsem si myslel, že laskavost k sobě znamená polevit. Zpomalit. Dát si pauzu, když by se ještě „dalo zabrat“. A měl jsem pocit, že tím něco ztrácím. Čas. Náskok. Respekt – hlavně ten vlastní. Až postupně mi došlo, že je to přesně naopak.

Nelaskavost k sobě se totiž tváří jako motivace. Jako vnitřní hlas, který říká: „Měl bys víc.“ Jenže místo podpory přináší napětí. Místo energie únavu. A hlavně – bere radost z věcí, které by jinak mohly být úplně obyčejně dobré.

Laskavost k sobě není o tom, že se vším přestaneme. Je spíš o drobném posunu v tónu, jakým se k sobě obracíme. O tom, že si dovolíme říct: „Teď je toho dost.“ Nebo: „Tohle se mi nepovedlo, ale pořád jsem v pořádku.“ Je to jazyk, který nepoužívá bič, ale ruku na rameni.

Všímám si, že když jsem k sobě laskavější, nejsem línější. Jsem klidnější. A z klidu pak věci jdou samy o něco přirozeněji. Rozhodnutí nejsou tak křečovitá. Chyby tolik nebolí. A i únava má najednou své místo – ne jako selhání, ale jako signál.

Často jsme neuvěřitelně shovívaví k ostatním. Chápeme jejich chyby, omlouváme jejich slabosti, hledáme souvislosti. A pak se otočíme k sobě a všechno se smrskne do jediné věty: „Měl jsem to zvládnout líp.“ Možná by stálo za to zkusit si se sebou mluvit tak, jako mluvíme s někým, na kom nám opravdu záleží.

Laskavost k sobě není jednorázové rozhodnutí. Je to spíš drobný zvyk. Každodenní. Někdy sotva postřehnutelný. Třeba když si večer místo dalšího úkolu dovolíme ticho. Nebo když si všimneme, že jsme unavení dřív, než nás tělo zastaví úplně. Anebo když si ráno položíme jednoduchou otázku: „Co by mi dnes udělalo trochu lehčeji?“

Právě k těmto malým zastavením mohou nenápadně vést třeba naše Karty pro lepší den. Ne jako návod, ale jako připomínka. Že i uprostřed povinností existuje prostor pro jemnost. Pro lidskost. Pro chvíli, kdy na sebe nejsme přísní, ale přítomní.

Nemusíme se učit být dokonalí. Možná stačí učit se být k sobě o něco vlídnější. Ne zítra. Ne „až bude hotovo“. Ale klidně dnes. V maličkosti. V jedné větě, kterou si v duchu řekneme jinak než obvykle.

Protože laskavost k sobě není slabost. Je to tiché rozhodnutí zůstat na své straně. I když se nedaří. A možná právě tehdy nejvíc.

--Pavel

Rovnováha mezi prací a rodinou je téma, které se neustále vrací. Ne proto, že bychom ho neuměli vyřešit, ale proto, že se pořád mění. Jak rostou děti, mění se práce, měníme se i my. A tak je rovnováha spíš pohyb než stav. Něco, co hledáme znovu a znovu.

Jsou dny, kdy práce zabere víc, než bych chtěl. Myšlenky zůstávají u rozdělaných úkolů, i když už jsem doma. A pak jsou chvíle, kdy rodina potřebuje víc pozornosti, než kolik jí dokážu dát. Ne proto, že bych nechtěl, ale protože hlava je plná. Možná to znáte. Ten pocit, že jste na dvou místech zároveň – a vlastně ani na jednom úplně.

Dlouho jsem si myslel, že rovnováha znamená spravedlivé rozdělení času. Osm hodin práce, osm hodin rodiny, osm hodin spánku. Jenže život se do tabulek nevejde. Někdy práce potřebuje víc energie. Jindy rodina. A někdy potřebujeme prostor hlavně my sami, i když se to těžko přiznává.

Postupně mi dochází, že rovnováha není o počtech, ale o pozornosti. O tom, jestli dokážu být skutečně přítomný tam, kde právě jsem. Když pracuji, pracuji. Když jsem s rodinou, snažím se být s ní – ne s telefonem, ne s hlavou plnou e-mailů. Není to dokonalé. Ale je to snaha. A ta se počítá.

Velkou roli hraje i to, co si dovolíme. Dovolíme si odejít z práce o něco dřív? Dovolíme si říct ne? Dovolíme si nebýt dokonalí zaměstnanci ani rodiče? Často jsme na sebe přísnější než na kohokoli jiného. Jako by rovnováha byla zkouška, kterou musíme složit bez chyby.

Pomáhá mi vracet se k drobným otázkám. Ne těm velkým, existenčním, ale tichým a jednoduchým. Co dnes opravdu potřebuje pozornost? Co může počkat? A co bych si přál, aby si moje děti pamatovaly – že jsem byl pořád zaneprázdněný, nebo že jsem si na ně uměl najít čas, i když ne vždy dlouhý?

V těchto chvílích sahám někdy po Kartách Práce. Ne jako po návodu, ale jako po zastavení. Někdy stačí připomenout si, proč vlastně pracujeme. A pro koho.

Rovnováha mezi prací a rodinou není cíl, kterého jednou dosáhneme a máme hotovo. Je to rozhovor, který vedeme celý život. S partnerem, s dětmi, se šéfem. A hlavně sami se sebou. Občas je to klidný dialog. Jindy trochu hádka. Ale pořád je lepší mluvit než mlčet.

Možná dnes rovnováhu nenajdete. Možná se jen o kousek přiblížíte. I to stačí. Protože rovnováha není o dokonalosti. Je o laskavosti. K sobě, k práci i k rodině. A ta se dá cvičit každý den, znovu a znovu.

--Jirka

Poznat sám sebe zní jako velká věta. Téměř slavnostní. Přitom se často odehrává v maličkostech, které snadno přehlédneme.

Třeba v momentu, kdy se přistihneme, že reagujeme rychleji, než bychom chtěli. Nebo když nás něco zbytečně rozladí a my si řekneme: Proč vlastně? Ne proto, abychom se opravovali. Spíš abychom si všimli, co se v nás právě děje.

Sebepoznání pro mě nikdy nebylo o tom stát se „lepším člověkem“. Spíš o tom stát se k sobě pravdivějším. Vidět své silné stránky, ale i kouty, kam se běžně nedívám. Nehodnotit je. Jen je poznat.

Často máme pocit, že bychom na sebe měli přijít jedním velkým vhledem. Něčím zásadním. Ale ono to tak většinou nefunguje. Sebepoznání je spíš tiché. Přichází po malých krocích. Po otázkách, které si dovolíme položit. A někdy i po odpovědích, které nejsou úplně pohodlné.

Jedna z věcí, které mi pomáhají, je zpomalit. Nemusí to být meditace ani dlouhé rozjímání. Někdy stačí krátký okamžik během dne. Zastavit se a zeptat se: Jak mi teď je? Co vlastně potřebuji? Odpověď nepřijde vždy hned. A to je v pořádku.

Sebepoznání není sprint. Je to spíš dlouhá procházka bez mapy. Občas se vrátíme. Občas se ztratíme. Ale pokaždé se o sobě něco dozvíme.

Mám rád otázky. Ne ty, které nás mají někam dotlačit, ale ty, které zůstávají otevřené. Které dovolují přemýšlet beze spěchu. Právě proto vznikly i Karty Sebepoznání. Ne jako návod, ale jako tichý společník. Něco, co si můžete vzít do ruky ve chvíli, kdy chcete být chvíli sami se sebou. Bez výkonu. Bez cíle.

Někdy si vytáhnu jednu kartu a odpověď mě překvapí. Ne proto, že by byla hluboká nebo moudrá. Ale proto, že je upřímná. A často jiná, než bych čekal.

Sebepoznání totiž není o tom, kým bychom měli být. Je o tom, kým skutečně jsme v tomto okamžiku. A to se mění. Každým dnem. Každou zkušeností.

Možná zjistíte, že jste unavenější, než si připouštíte. Nebo že vás těší věci, které jste dlouho odkládali. Nebo že některé role, které žijete, už vám nesedí tak jako dřív. To nejsou špatné zprávy. To jsou informace.

A informace nám dávají svobodu. Ne hned. Ale postupně.

Pokud vás někdy přepadne pocit, že se v sobě ztrácíte, zkuste nezačínat velkými změnami. Zkuste začít otázkou. Jednou. Obyčejnou. Takovou, na kterou nemusíte znát správnou odpověď.

Sebepoznání nemusí bolet. Může být tiché. Laskavé. A někdy i trochu úsměvné. Protože když se na sebe podíváme s nadhledem, často zjistíme, že nejsme rozbití. Jen jsme se na chvíli přestali poslouchat.

A to se dá vždycky znovu naučit.

--Pavel

Někdy se den pokazí dřív, než se pořádně rozjede.
Stačí jedna zpráva, jedna myšlenka, jedno zbytečné srovnání s ostatními. A už máme pocit, že všechno je nějak těžší, než by muselo být.

Dobrá zpráva je, že zlepšit den často neznamená ho celý přepsat.
Stačí drobné posuny. Malé věci, které nejsou vidět zvenčí, ale uvnitř udělají překvapivě velký rozdíl.

Postupem let jsem si všiml, že dny se málokdy zlepší samy.
Ne proto, že by to dělali naschvál, ale proto, že čekají, až se o ně trochu postaráme.

1. Nezačínat bojem

Když se ráno probudím s pocitem, že nestíhám ještě dřív, než vstanu, většinou to není realita.
Je to jen hlava, která se rozběhla rychleji než zbytek těla.

Pomáhá mi nezačínat den bojem.
Neříkat si hned, co všechno musím, ale položit si jednoduchou otázku: Co by mi dnes udělalo aspoň o trochu líp?

Někdy je odpověď překvapivě obyčejná.

2. Dovolit si malé „ano“

Často čekáme, že zlepšení dne musí přijít zvenčí.
Od lidí, od okolností, od ideálního počasí, nebo klidného inboxu v emailu.

Jenže ono to jde i opačně.
Zeptejme se sami sebe, kde si dnes můžeme říct malé „ano“.

Ano pomalejší chůzi, ano obědu bez telefonu, ano krátké pauze, i když „by se to ještě dalo vydržet“.

Tyhle drobnosti nemění svět, ale mění prožívání dne.

3. Myšlenky nejsou rozkazy

Jedna z věcí, které mi opravdu pomohly, je přestat brát každou myšlenku vážně.
Myšlenky přicházejí. Někdy moudré, jindy úplně mimo.

Když si všimnu, že si den kazím větami typu „tohle nezvládnu“ nebo „ostatní to mají lepší“, zkusím se na chvíli zastavit.
Nezakazuji si je, jen je nenechám řídit celý den. I tohle je forma laskavosti k sobě.

4. Malý rituál uprostřed dne

Nemusí to být meditace, ani dlouhý odpočinek.
Stačí něco, co se opakuje a dává pocit návratu k sobě.

Někdo si zapálí svíčku.
Někdo se projde kolem bloku.
Někdo si napíše jednu větu do diáře.

Mně se osvědčilo vytáhnout jednu otázku, která mě na chvíli zpomalí a připomene, že den není jen seznam úkolů.
Možná vám s tím pomůžou i naše Karty pro lepší den, které právě k těmto krátkým zastavením jemně zvou.

5. Nečekat na ideální verzi dne

Jedna z pastí je čekání.
Nato, až bude klid, až bude víc času, až se vyřeší tohle nebo támhleto.

Jenže den se žije teď.
I se zmatkem, i s nedokonalostí.

Zlepšit den neznamená, že se všechno povede.
Znamená to, že se k sobě chováme trochu vlídněji, než jsme zvyklí.

Někdy to úplně stačí.

Možná dnes nebude „skvělý“, ale může být o kousek lehčí a ten kousek se počítá.

--Pavel

Někdy je toho prostě moc. Ne nutně dramaticky moc. Spíš tak tiše přetékající. Myšlenky, povinnosti, drobnosti, které se během dne nenápadně skládají na jednu hromadu. A večer zjistíme, že jsme unavení, i když vlastně „se nic tak hrozného nestalo“.

Právě pro tyhle dny mám rád větu dnes neřeším.

Neznamená to rezignaci. Ani útěk. Spíš jemné rozhodnutí, že dneska některé věci pustím z ruky. Že je nebudu obracet ze všech stran. Že jim nedám víc energie, než je zdrávo. A že si dovolím být jen tak… dost.

Samolepka Dnes neřeším vznikla z téhle potřeby. Z potřeby dát hlavě signál, že může na chvíli zpomalit. Že nemusí být pořád ve střehu. Mozek na obrázku leží na lehátku, zavřené oči, kolem něj květiny a klid. Není to návod. Je to pozvání.

Líbí se mi, že ten obrázek nic nevysvětluje. Jen je. A tím vlastně říká všechno. Že odpočinek není odměna za výkon. Ale základní potřeba. Stejně jako spánek nebo ticho.

Když mám tuhle samolepku nalepenou na notebooku, často si jí všimnu právě ve chvíli, kdy bych normálně zatnul zuby a jel dál. A místo toho se na chvíli zastavím. Ne vždycky změním plán. Ale změní se můj vnitřní tlak. A to někdy stačí.

„Dnes neřeším“ může znamenat spoustu věcí. Že dneska nebudu přemýšlet o tom, co řekl kolega. Že si nevezmu práci do postele. Že neodpovím hned na každou zprávu. Nebo že si dovolím nedokonalost. V sobě. I kolem sebe.

Je zvláštní, jak těžké to občas je. Nic nedělat. Nic neřešit. Jen být. A přitom právě v těch chvílích se často něco srovná samo. Bez nátlaku. Bez analýz.

Samolepky v Mentra nevnímám jako dekoraci. Spíš jako drobné připomínky, které se k nám dostanou ve správný moment. Neřeknou nám, co máme dělat. Jen nám připomenou, že máme na výběr.

Možná si tuhle samolepku nalepíte na místo, kde trávíte hodně času. Možná na místo, kde na sebe býváte nejpřísnější. A možná se na ni jen občas podíváte a pousmějete se. I to stačí.

Protože někdy není potřeba vyřešit celý den. Někdy stačí rozhodnout se, že ho nebudeme zbytečně komplikovat.

Dnes neřeším.
A svět se točí dál.
Jen o kousek klidněji.

--Jirka

Na jednu stranu se všude rozsvítí světýlka a člověk má pocit, že svět na chvíli zjemní. Na druhou stranu se do stejného období vmáčkne spousta povinností, očekávání a nenápadných tlaků, které na sebe navazují jako ozdoby na řetězu. A občas mám dojem, že v tom shonu zapomeneme na něco důležitého: na nás dva.

Nevím, jak to máte vy, ale já si každoročně slíbím, že prosinec prožiju klidněji. A pak se přistihnu, jak utíkám z jedné schůzky na druhou, lovím dárky, které „by měly potěšit“, a večer padám do postele s hlavou plnou věcí, které musím stihnout zítra. V takových chvílích je těžké být všímavý, laskavý, přítomný. Ne že bych nechtěl — jen někdy není síla.

A přitom právě prosinec je období, kdy bychom si tu blízkost zasloužili nejvíc.

Možná proto mě nedávno zaujala jedna z našich obrázkových Kart Vztahy. Ta, na které pár leží vedle sebe v posteli a každý drží svou knihu. Je to obraz klidu, jednoduchosti, sdíleného prostoru. Ne romantika vyčesaná do dokonalosti, ale obyčejná chvíle, kdy je člověku dobře, aniž by musel cokoli říkat.

Když jsem se na tu kartu díval, napadlo mě, jak moc podobné chvíle v předvánočním čase chybí. Ne velká gesta. Ne perfektní večery. Jen obyčejné bytí vedle sebe — jako když čtete, mlčíte a přitom si rozumíte možná víc, než by dokázala jakákoli slova.

Jenže právě tyhle chvíle spolehlivě mizí, když jsme unavení nebo zahlcení. Najednou se doma míjíme. Jedna krátká poznámka, jeden unavený tón a člověk má pocit, že místo blízkosti stojí mezi námi neviditelný stín.

A přitom by stačilo tak málo.

Možná právě proto mám rád, když si s partnerkou občas sedneme a vytáhneme si jednu kartu z Karet Vztahy. Ne jako úkol nebo povinnost, ale jako drobnou pomůcku, která pomůže začít tam, kde se slova obvykle zaseknou.
Karta s párem v posteli mě vede k otázce, kterou bych jinak možná nevyslovil:
Jaké společné chvíle mi teď chybí? A které bych si přál obnovit?

A musím říct, že to někdy úplně stačí. Jeden obrázek mezi námi. Jedna jednoduchá myšlenka. Od ní se pak rozvine rozhovor, který ve shonu dne nemá šanci vzniknout.

Předvánoční období je zvláštní v tom, jak snadno si začneme myslet, že vše stojí a padá s tím, jak moc toho stihneme. Přitom většina věcí, které si pamatujeme z minulých let, nebyly ty dokonalé. Byly to drobnosti — pocit, že jsme spolu byli spojení. Že jsme se slyšeli. Že jsme jeden druhému dali kousek svého klidu.

A možná právě o to jde i letos. Nenechat se semlít rychlostí kolem nás. Nečekat na Štědrý den, až bude „konečně čas na pohodu“. Protože ta pohoda nezačne sama od sebe. Začne někdy u jednoduchého momentu: u sdíleného ticha, u otevřené otázky, u obrázku dvou lidí, kteří spolu leží v posteli a čtou si.

Tak si říkám, že by možná stálo za to si jeden takový večer dopřát. Zavřít dveře před prosincovým hlukem. Otevřít knihu. Otevřít si navzájem okno k sobě. A připomenout si, že největší dárky nejsou v žádné tašce.

Jsou v tom, jak spolu umíme být. I když je kolem zrovna rušno.

---Jirka

Někdy máme pocit, že vztahy stojí hlavně na tom, co děláme. Na společných dnech, plánech, gestech. Až později si člověk uvědomí, že mnohem víc stojí na tom, co si dovolíme říct… a co si zatím netroufáme.

Občas se v partnerském vztahu objeví malé věci, kolem kterých chodíme po špičkách. Nejsou to velké hádky, ale jemné odstíny mlčení. Něco, co cítíme, ale bojíme se otevřít, aby to nenarušilo křehkou rovnováhu. A tak to necháme být — alespoň na chvíli. Ale ta chvíle se někdy prodlouží víc, než jsme čekali.

Možná právě proto mě baví přemýšlet o tom, jak si můžeme udělat prostor k rozhovorům, které jsou důležité. Ne takovým, kde se hledá viník nebo správné řešení, ale takovým, kde se jen opatrně díváme jeden druhému do duše.
A přiznávám, že i já jsem ve vztahu několikrát narazil na situaci, kdy jsem měl pocit v krku, ale žádná věta se nechtěla vydat ven. Jako by tam byla neviditelná překážka, kterou neumím pojmenovat.

Možná i proto vznikly naše Karty Vztahy. Obrázkové karty, které nemluví lidským jazykem, a právě proto dokážou otevřít témata, na která slova někdy nestačí.
Obrázek totiž neobviňuje. Jen tiše ukáže směrem, kterým se člověk bojí podívat.
Když jsem si nedávno vytáhl kartu s tvarem připomínajícím dvě postavy, které se k sobě naklánějí, ale mezi nimi zůstává tenká mezera, uvědomil jsem si, jak přesně ten obraz popisuje některé chvíle mezi dvěma lidmi. Blízkost i odstup v jednom.

Ve dvojici to bývá někdy takhle prosté: chceme si být blízko, jen nevíme, jak začít. Nebo se bojíme, že toho druhého znejistíme. A přitom právě ta nejjemnější, nejupřímnější témata bývají nakonec tím, co vztah posílí.
Je zvláštní, jak často máme pocit, že druhý „to přece musí nějak cítit“. A přitom bez slov jen těžko nacházíme společnou cestu.

Když páry používají Karty Vztahy, často říkají, že obrázky jim umožní vyslovit věci, které by jinak zůstaly někde vzadu. Nejde o terapii ani o hledání chyb. Spíš o společné otevření jednoho malého okna, kterým dovnitř proudí čerstvý vzduch.
Někdy stačí jedna karta, jedno téma, jedna věta, která by jinak nevznikla.

Vztahy nejsou stavba, kterou postavíme a necháme stát. Jsou to živé organismy. Potřebují světlo, pozornost, bezpečí. A také odvahu ukázat se takoví, jací jsme — i když zrovna nemáme nejlepší den, nebo když máme pocit, že se nám zadrhává hlas.

Obrázkové karty v tomhle umí být nenápadným pomocníkem. Nabízejí symbol, o který se dá opřít, když je těžké začít mluvit. Nepřikazují, nehodnotí. Jen vytvářejí prostor — ten nejcennější, jaký můžeme vztahu nabídnout.

A možná právě to je něco, co si můžeme dopřát častěji. Chvíli ticha. Jeden obrázek mezi námi. A otázku, která vznikne sama:

---Jirka

Ráno jsem seděl u kuchyňského stolu o pár minut déle, než bych čekal. Venku bylo ještě šero a já si vychutnával ticho, které se drží mezi dvěma nádechy dne. Možná to znáte — ten chvilkový prostor, kdy člověk ještě nic nemusí, jen existuje. A právě tehdy se mi začalo hlavou honit téma, které se ke mně poslední týdny vrací: práce.

Kolik prostoru v našem životě zabírá. Kolik energie nám bere i dává. A jak zvláštní je, že o ní často přemýšlíme až ve chvíli, kdy něco drhne. Jako by práce měla být samozřejmá, automatická… a přitom je to možná největší dialog, který v životě vedeme.

Občas si z práce domů nosím víc, než bych chtěl. Ne věci, ale dojmy. Nedokončené myšlenky, drobný neklid, obavu, jestli jsem něco mohl udělat lépe. A pak jsou dny, kdy naopak přijdu domů s tichou spokojeností — pocitem, že něco zapadlo na své místo.
Tahle střídavost je vlastně přirozená. Ale přiznám se, někdy mě unaví víc než samotná práce.

Možná proto mě poslední dobou tolik baví zkoumat, co od práce doopravdy potřebuji. Ne co „bych měl“, ne co se očekává, ale co si přeju já. Mít v tom jasno je jako nadechnout se čerstvého vzduchu.

Když jsem si k tomu minulý týden vytáhl jednu z našich Karet Práce, uvědomil jsem si, jak zvláštní sílu mají obrazové symboly. Nepodsouvají odpověď, jen ji jemně naznačí.
Jeden z obrázků — takový klidný, abstraktní tvar připomínající průchod nebo bránu — ve mně probudil otázku, zda si v pracovním životě nechávám otevřené dveře. Jestli mám prostor růst, nebo jen chodím dokola známou cestou, protože je pohodlnější.
Chvíli jsem se nad tím zastavil a musel jsem se sám pro sebe pousmát. Některé pravdy člověk nosí v sobě dlouho, ale uvidí je teprve tehdy, když se na ně někdo nečekaně zeptá. Klidně i obrázkem.

Práce není jen úkol, termín nebo schůzka. Je to místo, kde trávíme většinu dne, kde se potkáváme sami se sebou — ve své odvaze, nejistotě, tvořivosti i únavě.
A možná si zasloužíme s ní mluvit laskavěji. Dovolit si ji zpochybňovat, přestavovat, hledat v ní nové cesty. Ne kvůli výkonu, ale kvůli sobě.

Někdy stačí málo: krátké zastavení během oběda, chvíle o samotě po cestě domů, tichá otázka, která se vynoří z nenápadného obrázku. A najednou se ukáže, co je potřeba změnit — nebo naopak uchovat.

Pokud máte chuť se na svůj pracovní svět podívat trochu jinak, Karty Práce můžou být příjemným průvodcem. Nejsou o radách ani návodech. Spíš otevírají malé vnitřní dveře, za kterými na nás čeká vlastní odpověď.
A někdy je to právě ta nejdůležitější odpověď ze všech.

Když jsem dopil kávu a světlo v kuchyni se začalo zvedat, napadlo mě, že práce je jen jedna část našeho života. Důležitá, ale ne jediná.
A že pokud se na ni podíváme o trochu jemněji, možná se v ní i v sobě začneme cítit volněji.

---Jirka

Někdy mám pocit, že čtení je poslední opravdová forma klidu.
Že v době, kdy všechno pípá, bliká a přerušuje, kniha pořád tiše čeká — nevnucuje se, jen nabízí prostor.
Stačí si ji vzít do ruky, posadit se, zhluboka vydechnout a na chvíli zmizet mezi řádky.

Čtení pro mě už dávno není jen o příběhu.
Je to malý rituál návratu.
Když večer doma konečně ztichne, uvařím si čaj, zhasnu všechna světla kromě lampy u křesla a otevřu knihu, kterou mám právě rozečtenou.
Ty první minuty, kdy se myšlenky ještě honí, bývají těžké — ale pak se něco stane.
Stránky se promění v dech, v rytmus, který uklidňuje.

A pak je tu drobnost, která ten pocit ztišení ještě umocňuje — záložka.
Někdo by řekl, že je to maličkost. Ale já si ji vybírám stejně pečlivě jako knihu.
Ta moje je z kolekce Mentra záložek a nese větu:
„Ananas se nestresuje. Ty taky nemusíš.“

Na první pohled úsměvná hláška, ale čím déle ji mám, tím víc chápu, jak pravdivá je.
Každý večer, když ji vkládám mezi stránky, jako by mi připomínala, že čtení není úkol, ale úleva.
Že nemusím dočíst kapitolu, abych měl „splněno“.
Že můžu prostě jen být — s knihou, sám se sebou, v klidu.

Záložka se časem stala mým malým talismanem.
Nehlídá jen stránku, ale i rovnováhu.
Jemně mi říká: „Zastav se. Dýchej. Nenech se vtáhnout do spěchu, ani když listuješ životem.“

Čtení, když se stane rituálem, přináší mnohem víc než jen nové myšlenky.
Je to návrat k pomalosti, ke zvídavosti, k jednoduchému tichu, které se dnes hledá čím dál hůř.
A možná právě proto mám tu svou záložku tak rád — není jen praktická. Je osobní.
Jako tichý společník mezi řádky, který mi připomíná, že i když svět spěchá, já nemusím.

A tak někdy knihu ani nezavírám kvůli tomu, že se mi klíží oči, ale proto, že se mi prostě chce zůstat v tom klidu ještě chvíli.
Záložku zasunu mezi stránky, lehce se usměju a řeknu si:
Ananas se nestresuje. Ty taky nemusíš.

Když se řekne „být k sobě laskavý“, zní to jednoduše.
Jako něco, co by přece mělo být přirozené.
A přitom je to možná jedna z nejtěžších věcí, které se v životě učíme.

Někde hluboko v sobě máme malý, neúnavný hlas.
Říká, že bychom mohli být lepší. Že bychom měli víc vydržet, víc zvládnout, víc stihnout.
Ten hlas často zní rozumně, někdy dokonce povzbudivě. Ale když se zaposloucháme víc, zjistíme, že v sobě nese i napětí.
Tichou obavu, že takoví, jací jsme, nestačíme.

Já ho znám moc dobře.
Objevuje se v práci, když se mi něco nepovede.
Večer, když přemýšlím, jestli jsem byl dost trpělivý rodič.
Nebo když si všimnu, že jsem si už pár dní nedopřál nic jen pro sebe.

Trvalo mi dlouho pochopit, že ten hlas není nepřítel.
Je to jen část mě, která se bojí, že když povolím, ztratím směr.
A tak ji někdy zkusím neumlčovat, ale obejmout. Poděkovat jí, že se stará — a přitom jí dát najevo, že teď může na chvíli odpočívat.

V takových chvílích mi pomáhají Karty sebepoznání.
Ne proto, že by nabízely rychlé rady nebo instantní povzbuzení.
Spíš mi připomínají, že laskavost k sobě se dá trénovat stejně jako sval — pomalu, jemně, každý den trochu.
Každá karta je jako tichá připomínka, že moje hodnota se neměří podle výkonu.
Že i v den, kdy se mi nic nedaří, zůstávám dostatečný.

Jedna z mých oblíbených karet říká:
„Nemusíš být dokonalý, aby ses mohl mít rád.“
Vždycky, když ji čtu, něco ve mně povolí.
A já si uvědomím, že největší úleva často nepřichází z úspěchu, ale z přijetí.

Být k sobě laskavý neznamená přestat se snažit.
Znamená to vnímat, kdy už je toho dost.
Dovolit si chybu, únavu, i obyčejný odpočinek bez výčitek.

A možná právě v tom tichém prostoru, kde se přestaneme posuzovat, se v nás probudí něco důležitého — klid.
Takový ten tichý, pevný klid, který nepotřebuje důkaz.

Protože laskavost k sobě není slabost.
Je to způsob, jak se vracet domů.

Jirka