Co říct člověku, který má těžké období

Někdy přemýšlím nad tím, jak málo stačí, aby se člověk cítil o něco lépe. Nechci říct šťastný – spíš klidnější. Možná proto mám tak blízko k situacím, kdy se někdo potýká s těžším obdobím. Vždycky jsem byl ten, kdo se snaží pomoct, ale čím víc jsem to dělal, tím víc jsem si uvědomoval, že někdy nejde o to, co řekneme, ale že jsme tam.

Pár let zpátky mi jedna blízká osoba procházela náročným časem. Snažil jsem se najít ta správná slova, jak ji podpořit. Psát dlouhé zprávy, nabízet řešení, hledat „pozitivní pohled“. Ale čím víc jsem mluvil, tím víc jsem cítil, že to vlastně nepomáhá. Jednoho dne jsem se prostě posadil vedle ní a mlčel. Jen jsem tam byl. Po chvíli řekla, že jí to pomáhá víc než všechny moje rady. Ten moment se mi zapsal hluboko do paměti.

Od té doby si často vzpomenu, jak zvláštně křehká je lidská přítomnost. Jak málo stačí – a zároveň jak těžké to někdy je. Chceme, aby se druhému ulevilo, ale nevíme, jak. Bojíme se říct něco špatně. Přitom to nejcennější, co můžeme dát, je ticho, které neodsuzuje. Pocit, že v tom člověk není sám.

Když jsem začal tvořit přáníčka pro Mentru, vzpomněl jsem si právě na ten okamžik. Na ten nepatrný prostor, kdy se nic neříká, ale přesto se děje něco důležitého. Chtěl jsem vytvořit něco, co by ten pocit zachytilo. Ne velká slova, ne motivaci. Jen tichou větu, která má sílu obejmout.

Tak vzniklo přáníčko „Jsem tu pro tebe“. Na první pohled je jednoduché – malá postavička stojí pod deštníkem a dívá se na svět s jemným úsměvem. Ale pro mě znamená mnohem víc. Představuje chvíli, kdy je člověk v dešti, ale už ví, že déšť jednou ustane. Ne teď, ne hned, ale brzy.

Když jsem to přáníčko poprvé držel v ruce, cítil jsem zvláštní klid. Nebylo to o naději ve velkém slova smyslu, spíš o přijetí. O tom, že všechno má svůj čas – i smutek, i ticho, i ten déšť.

Po pár dnech mi psala kamarádka, které jsem jedno z prvních přání dal. Napsala, že ho poslala své kamarádce po ztrátě blízkého člověka. Prý jí moc pomohlo. Ne proto, že by změnilo situaci, ale protože bylo přesně takové, jaké mělo být – tiché, přítomné, opravdové.

Od té doby mám v šuplíku pár těchto přáníček. Občas je pošlu, občas jen jedno vytáhnu a dívám se na něj. Připomíná mi, že někdy není třeba dělat nic víc než zůstat. Že i malé gesto může být velké.

Když se dnes někdo zeptá, co říct člověku, který má těžké období, většinou odpovím: možná nemusíš říkat vůbec nic. Možná stačí být. Poslat zprávu, dát ruku na rameno, nebo třeba přáníčko, které říká všechno beze slov.

Myslím, že v tom je celé kouzlo Mentry. Dává prostor pro ticho, které léčí.

Jirka