Dny, kdy se nedaří

Jsou rána, kdy člověk otevře oči a hned ví, že to nebude ono.
Káva nechutná tak, jak má. E-maily přibývají rychleji, než mizí. A v zrcadle se dívá někdo, kdo by nejraději zůstal pod dekou.

Dřív jsem měl tendenci takové dny „spravovat“. Rychle si napsat seznam, udělat plán, najít řešení. Ale čím víc let přibývá, tím víc chápu, že ne všechno se dá zlepšit hned.
Někdy se prostě nedaří.
A to je v pořádku.

Možná jsme si navykli, že musíme být pořád v pohodě, výkonní, odolní. Jenže život není rovná čára. Je to křivka, která se občas zlomí, aby nás zavedla jinam.
A právě v těch zlomech, v těch šedých chvílích, se často ukáže, jak moc jsme si dovolili být lidmi.

Jsou dny, kdy místo motivace potřebujeme jen trochu klidu.
Kdy není třeba hledat smysl, ale spíš se s ním na chvíli smířit, že se schoval.
Někdy je nejlepší, co můžeme udělat, prostě nic. Dýchat. Nechat věci být.

Já mám pro takové chvíle malý rituál. Udělám si čaj, sednu si k oknu a vytáhnu Karty pro špatný den.
Nepřinášejí řešení, spíš společnost. Každá karta je jako tichý přítel, který si vedle mě sedne a neptá se „co s tím uděláš“, ale jen naznačí, že to přejde.
Že i dnešní den má svůj rytmus, svůj tvar, i když zrovna nehezký.

Jedna z karet říká: „Dnes nemusíš být silný.“
A já si vždycky připomenu, jak osvobozující ta věta je. Protože právě když přestaneme tlačit, začnou se věci pomalu rovnat samy.

Dny, kdy se nedaří, nejsou ztracené.
Jsou to dny, které nám připomínají, že jsme z masa a kostí, ne z oceli. Že svět nemusí být pokaždé barevný, aby byl skutečný.
A že i z té šedi se dá učit – v pomalosti, v pokoře, v obyčejnosti.

Někdy se to zlepší večer, někdy až za pár dní. A někdy prostě ne.
Ale světlo se nakonec vždycky objeví, i kdyby jen slabé.
Stačí mu dát čas.

A možná právě tyto dny, které bychom nejraději přeskočili, nás učí nejvíc — že i ticho, únava a obyčejná lidská slabost mají svou důstojnost.
A že není nutné pořád svítit. Stačí jen nezhasnout úplně.

Lukáš