Když čtení není jen o příběhu

Někdy mám pocit, že čtení je poslední opravdová forma klidu.
Že v době, kdy všechno pípá, bliká a přerušuje, kniha pořád tiše čeká — nevnucuje se, jen nabízí prostor.
Stačí si ji vzít do ruky, posadit se, zhluboka vydechnout a na chvíli zmizet mezi řádky.

Čtení pro mě už dávno není jen o příběhu.
Je to malý rituál návratu.
Když večer doma konečně ztichne, uvařím si čaj, zhasnu všechna světla kromě lampy u křesla a otevřu knihu, kterou mám právě rozečtenou.
Ty první minuty, kdy se myšlenky ještě honí, bývají těžké — ale pak se něco stane.
Stránky se promění v dech, v rytmus, který uklidňuje.

A pak je tu drobnost, která ten pocit ztišení ještě umocňuje — záložka.
Někdo by řekl, že je to maličkost. Ale já si ji vybírám stejně pečlivě jako knihu.
Ta moje je z kolekce Mentra záložek a nese větu:
„Ananas se nestresuje. Ty taky nemusíš.“

Na první pohled úsměvná hláška, ale čím déle ji mám, tím víc chápu, jak pravdivá je.
Každý večer, když ji vkládám mezi stránky, jako by mi připomínala, že čtení není úkol, ale úleva.
Že nemusím dočíst kapitolu, abych měl „splněno“.
Že můžu prostě jen být — s knihou, sám se sebou, v klidu.

Záložka se časem stala mým malým talismanem.
Nehlídá jen stránku, ale i rovnováhu.
Jemně mi říká: „Zastav se. Dýchej. Nenech se vtáhnout do spěchu, ani když listuješ životem.“

Čtení, když se stane rituálem, přináší mnohem víc než jen nové myšlenky.
Je to návrat k pomalosti, ke zvídavosti, k jednoduchému tichu, které se dnes hledá čím dál hůř.
A možná právě proto mám tu svou záložku tak rád — není jen praktická. Je osobní.
Jako tichý společník mezi řádky, který mi připomíná, že i když svět spěchá, já nemusím.

A tak někdy knihu ani nezavírám kvůli tomu, že se mi klíží oči, ale proto, že se mi prostě chce zůstat v tom klidu ještě chvíli.
Záložku zasunu mezi stránky, lehce se usměju a řeknu si:
Ananas se nestresuje. Ty taky nemusíš.