Laskavost k sobě z jiného pohledu

Zní to jednoduše, skoro jako fráze z diáře. Přesto je to pro mnoho z nás jedna z nejtěžších věcí. Možná proto, že jsme se ji nikdy pořádně neučili. Učili jsme se být výkonní, spolehliví, silní. Ale být na sebe hodní? To často přišlo až někde na okraji, pokud vůbec.

Dlouho jsem si myslel, že laskavost k sobě znamená polevit. Zpomalit. Dát si pauzu, když by se ještě „dalo zabrat“. A měl jsem pocit, že tím něco ztrácím. Čas. Náskok. Respekt – hlavně ten vlastní. Až postupně mi došlo, že je to přesně naopak.

Nelaskavost k sobě se totiž tváří jako motivace. Jako vnitřní hlas, který říká: „Měl bys víc.“ Jenže místo podpory přináší napětí. Místo energie únavu. A hlavně – bere radost z věcí, které by jinak mohly být úplně obyčejně dobré.

Laskavost k sobě není o tom, že se vším přestaneme. Je spíš o drobném posunu v tónu, jakým se k sobě obracíme. O tom, že si dovolíme říct: „Teď je toho dost.“ Nebo: „Tohle se mi nepovedlo, ale pořád jsem v pořádku.“ Je to jazyk, který nepoužívá bič, ale ruku na rameni.

Všímám si, že když jsem k sobě laskavější, nejsem línější. Jsem klidnější. A z klidu pak věci jdou samy o něco přirozeněji. Rozhodnutí nejsou tak křečovitá. Chyby tolik nebolí. A i únava má najednou své místo – ne jako selhání, ale jako signál.

Často jsme neuvěřitelně shovívaví k ostatním. Chápeme jejich chyby, omlouváme jejich slabosti, hledáme souvislosti. A pak se otočíme k sobě a všechno se smrskne do jediné věty: „Měl jsem to zvládnout líp.“ Možná by stálo za to zkusit si se sebou mluvit tak, jako mluvíme s někým, na kom nám opravdu záleží.

Laskavost k sobě není jednorázové rozhodnutí. Je to spíš drobný zvyk. Každodenní. Někdy sotva postřehnutelný. Třeba když si večer místo dalšího úkolu dovolíme ticho. Nebo když si všimneme, že jsme unavení dřív, než nás tělo zastaví úplně. Anebo když si ráno položíme jednoduchou otázku: „Co by mi dnes udělalo trochu lehčeji?“

Právě k těmto malým zastavením mohou nenápadně vést třeba naše Karty pro lepší den. Ne jako návod, ale jako připomínka. Že i uprostřed povinností existuje prostor pro jemnost. Pro lidskost. Pro chvíli, kdy na sebe nejsme přísní, ale přítomní.

Nemusíme se učit být dokonalí. Možná stačí učit se být k sobě o něco vlídnější. Ne zítra. Ne „až bude hotovo“. Ale klidně dnes. V maličkosti. V jedné větě, kterou si v duchu řekneme jinak než obvykle.

Protože laskavost k sobě není slabost. Je to tiché rozhodnutí zůstat na své straně. I když se nedaří. A možná právě tehdy nejvíc.

--Pavel