Nové emoční karty v naší nabídce

Někdy si myslíme, že emoce jsou něco, co bychom měli mít „pod kontrolou“.

Že bychom se neměli moc zlobit.
Že smutek je slabost.
Že strach je přehnaný.

A přitom jsou to jen zprávy. Tiché i hlasité. Jemné i divoké. Zprávy o tom, co se v nás právě děje.

Možná i proto jsme v Mentře vydali Emoční karty pro děti i dospělé. Protože jsme cítili, že o emocích mluvíme málo. A když už, tak často příliš složitě.

Tyhle karty jsou jednoduché. Barevné. Přímé. A přitom hluboké.

Neučí, jak se cítit správně. Pomáhají pojmenovat to, co už tu je.

Pro děti: když slova ještě hledají cestu

Děti emoce prožívají naplno. Radost je obrovská. Vztek taky. A mezi tím spousta odstínů, které neumí vždy vysvětlit.

Místo otázky „Co ti je?“ můžete vytáhnout kartu.

„Smutek.“
„Poplašení.“
„Štěstí.“
„Podráždění.“

A najednou je o čem mluvit.

Dítě si může kartu vybrat samo. Podle obrázku. Podle barvy. Podle toho, co ho přitahuje. A vy se můžete zeptat na jednoduchou otázku, která je na kartě napsaná.

Bez tlaku. Bez hodnocení.

Jen prostor.

Karty fungují krásně večer před spaním. Nebo po návratu ze školy. Někdy stačí pár minut, kdy se svět zpomalí a jeden malý člověk má pocit, že jeho vnitřní svět někoho zajímá.

A víte co? Často zjistíte, že se učíte i vy.

Pro dospělé: když zapomínáme cítit

My dospělí jsme si zvykli emoce zrychlovat. Přecházet. Zabalit a odložit.

„To nic není.“
„To přejde.“
„Nemám na to čas.“

Jenže tělo si čas najde.

Proto jsme Emoční karty vytvořili i pro dospělé. Ne jako terapii. Spíš jako malý každodenní rituál.

Ráno si vytáhnout jednu kartu.
Večer se k ní vrátit.
Nebo ji položit na stůl při partnerském rozhovoru.

Otázky na kartách nejsou složité. Jsou opravdové.

Kdy ses naposledy cítil trapně?
Co ti pomáhá, když je toho příliš?
Jak poznáš, že se blíží vztek?

Možná zjistíte, že některé emoce jste roky jen obcházeli. A že stačí pár minut ticha a ochoty si je přiznat.

Ne kvůli výkonu. Kvůli sobě.

Jak s kartami pracovat

Neexistuje správný způsob.

Můžete je používat pravidelně – třeba jednou týdně jako rodinný rituál.
Můžete je mít po ruce ve třídě, v poradně nebo v kanceláři.
Můžete si z nich udělat večerní zastavení jen pro sebe.

Někdo si vytahuje kartu náhodně.
Někdo cíleně hledá tu, která odpovídá aktuálnímu rozpoložení.

Důležité je jediné – nespěchat.

Nechat otázku chvíli doznít. Nepotřebovat hned odpověď. Emoce nejsou matematika. Jsou to vlny.

A někdy stačí jen říct: „Dneska je tohle.“

Když jsem karty poprvé držel v ruce, uvědomil jsem si jednu věc. Že největší síla není v tom mít všechno vyřešené. Ale v tom být ochotný se zastavit.

Podívat se dovnitř.
A neuhnout.

Pokud cítíte, že by vám nebo vašim dětem takový prostor prospěl, Emoční karty jsou teď nově dostupné na našem webu.

Nejsou zázračné.
Ale umí otevřít dveře.

A někdy je právě tohle ten první, nejdůležitější krok.