O laskavosti k sobě

Když se řekne „být k sobě laskavý“, zní to jednoduše.
Jako něco, co by přece mělo být přirozené.
A přitom je to možná jedna z nejtěžších věcí, které se v životě učíme.

Někde hluboko v sobě máme malý, neúnavný hlas.
Říká, že bychom mohli být lepší. Že bychom měli víc vydržet, víc zvládnout, víc stihnout.
Ten hlas často zní rozumně, někdy dokonce povzbudivě. Ale když se zaposloucháme víc, zjistíme, že v sobě nese i napětí.
Tichou obavu, že takoví, jací jsme, nestačíme.

Já ho znám moc dobře.
Objevuje se v práci, když se mi něco nepovede.
Večer, když přemýšlím, jestli jsem byl dost trpělivý rodič.
Nebo když si všimnu, že jsem si už pár dní nedopřál nic jen pro sebe.

Trvalo mi dlouho pochopit, že ten hlas není nepřítel.
Je to jen část mě, která se bojí, že když povolím, ztratím směr.
A tak ji někdy zkusím neumlčovat, ale obejmout. Poděkovat jí, že se stará — a přitom jí dát najevo, že teď může na chvíli odpočívat.

V takových chvílích mi pomáhají Karty sebepoznání.
Ne proto, že by nabízely rychlé rady nebo instantní povzbuzení.
Spíš mi připomínají, že laskavost k sobě se dá trénovat stejně jako sval — pomalu, jemně, každý den trochu.
Každá karta je jako tichá připomínka, že moje hodnota se neměří podle výkonu.
Že i v den, kdy se mi nic nedaří, zůstávám dostatečný.

Jedna z mých oblíbených karet říká:
„Nemusíš být dokonalý, aby ses mohl mít rád.“
Vždycky, když ji čtu, něco ve mně povolí.
A já si uvědomím, že největší úleva často nepřichází z úspěchu, ale z přijetí.

Být k sobě laskavý neznamená přestat se snažit.
Znamená to vnímat, kdy už je toho dost.
Dovolit si chybu, únavu, i obyčejný odpočinek bez výčitek.

A možná právě v tom tichém prostoru, kde se přestaneme posuzovat, se v nás probudí něco důležitého — klid.
Takový ten tichý, pevný klid, který nepotřebuje důkaz.

Protože laskavost k sobě není slabost.
Je to způsob, jak se vracet domů.

Jirka