Předvánoční čas má zvláštní rytmus

Na jednu stranu se všude rozsvítí světýlka a člověk má pocit, že svět na chvíli zjemní. Na druhou stranu se do stejného období vmáčkne spousta povinností, očekávání a nenápadných tlaků, které na sebe navazují jako ozdoby na řetězu. A občas mám dojem, že v tom shonu zapomeneme na něco důležitého: na nás dva.

Nevím, jak to máte vy, ale já si každoročně slíbím, že prosinec prožiju klidněji. A pak se přistihnu, jak utíkám z jedné schůzky na druhou, lovím dárky, které „by měly potěšit“, a večer padám do postele s hlavou plnou věcí, které musím stihnout zítra. V takových chvílích je těžké být všímavý, laskavý, přítomný. Ne že bych nechtěl — jen někdy není síla.

A přitom právě prosinec je období, kdy bychom si tu blízkost zasloužili nejvíc.

Možná proto mě nedávno zaujala jedna z našich obrázkových Kart Vztahy. Ta, na které pár leží vedle sebe v posteli a každý drží svou knihu. Je to obraz klidu, jednoduchosti, sdíleného prostoru. Ne romantika vyčesaná do dokonalosti, ale obyčejná chvíle, kdy je člověku dobře, aniž by musel cokoli říkat.

Když jsem se na tu kartu díval, napadlo mě, jak moc podobné chvíle v předvánočním čase chybí. Ne velká gesta. Ne perfektní večery. Jen obyčejné bytí vedle sebe — jako když čtete, mlčíte a přitom si rozumíte možná víc, než by dokázala jakákoli slova.

Jenže právě tyhle chvíle spolehlivě mizí, když jsme unavení nebo zahlcení. Najednou se doma míjíme. Jedna krátká poznámka, jeden unavený tón a člověk má pocit, že místo blízkosti stojí mezi námi neviditelný stín.

A přitom by stačilo tak málo.

Možná právě proto mám rád, když si s partnerkou občas sedneme a vytáhneme si jednu kartu z Karet Vztahy. Ne jako úkol nebo povinnost, ale jako drobnou pomůcku, která pomůže začít tam, kde se slova obvykle zaseknou.
Karta s párem v posteli mě vede k otázce, kterou bych jinak možná nevyslovil:
Jaké společné chvíle mi teď chybí? A které bych si přál obnovit?

A musím říct, že to někdy úplně stačí. Jeden obrázek mezi námi. Jedna jednoduchá myšlenka. Od ní se pak rozvine rozhovor, který ve shonu dne nemá šanci vzniknout.

Předvánoční období je zvláštní v tom, jak snadno si začneme myslet, že vše stojí a padá s tím, jak moc toho stihneme. Přitom většina věcí, které si pamatujeme z minulých let, nebyly ty dokonalé. Byly to drobnosti — pocit, že jsme spolu byli spojení. Že jsme se slyšeli. Že jsme jeden druhému dali kousek svého klidu.

A možná právě o to jde i letos. Nenechat se semlít rychlostí kolem nás. Nečekat na Štědrý den, až bude „konečně čas na pohodu“. Protože ta pohoda nezačne sama od sebe. Začne někdy u jednoduchého momentu: u sdíleného ticha, u otevřené otázky, u obrázku dvou lidí, kteří spolu leží v posteli a čtou si.

Tak si říkám, že by možná stálo za to si jeden takový večer dopřát. Zavřít dveře před prosincovým hlukem. Otevřít knihu. Otevřít si navzájem okno k sobě. A připomenout si, že největší dárky nejsou v žádné tašce.

Jsou v tom, jak spolu umíme být. I když je kolem zrovna rušno.

---Jirka