Síla ticha

Když jsme byli malí, ticho často znamenalo, že se něco děje. Že rodiče se na něco chystají, nebo že jsme provedli něco, o čem se nemluví. Ticho mělo zvláštní sílu — bylo plné očekávání.

Dnes mám pocit, že jsme si na hluk zvykli. Na to, že se pořád něco říká, sdílí, reaguje. Že dobrý vztah znamená mluvit o všem. Jenže ono to „mluvit“ se dá i jinak.
Někdy to není o množství slov, ale o prostoru mezi nimi. O tom, že se necháme slyšet.

Ticho v rozhovoru není prázdno. Je to chvíle, kdy druhý člověk může najít svá vlastní slova. Kdy my nemusíme hned odpovídat, obhajovat, doplňovat.
Jen být. A slyšet.

Párkrát jsme si s partnerkou zkusili sednout večer, vypnout televizi a dát si čaj.
Na stole jsme měli Partnerské konverzační karty — nástroj, který není o tom, že by měl nahradit ticho, ale že mu dává smysl.
Každá otázka z těch karet otevírá cestu – ne k debatě, ale k rozhovoru, kde má své místo i klid.
Kde se může stát, že po otázce se chvíli mlčí. A že právě to mlčení pomůže odpovědi vyrůst.

Třeba otázka: „Kdy jsi naposledy cítil, že nám to spolu opravdu funguje?“
Neodpoví se hned.
Ale když si ten čas dáme, najednou se z prostého večera stane chvíle, která má hloubku. A to není samozřejmé.

Ticho, které doprovází opravdové rozhovory, má zvláštní kvalitu.
Není to ticho mezi dvěma lidmi, kteří si nemají co říct. Je to ticho mezi těmi, kteří si dovolí říkat víc než obvykle — a potřebují k tomu chvíli klidu.

Myslím, že i o to v životě jde: naučit se být spolu jinak.
Nemusíme mít pořád odpovědi. Nemusíme zaplňovat každou vteřinu slovy.
Stačí vytvořit prostor, kde se může objevit něco skutečného — ať už slovo, úsměv, nebo jen pohled, který říká všechno.

A možná právě tam, v tom tichu, začíná opravdový dialog.
Ne ten hlasitý, rychlý a chytrý. Ale ten, který trvá.

Lukáš