Blog, Strana 2

Jsou rána, kdy člověk otevře oči a hned ví, že to nebude ono.
Káva nechutná tak, jak má. E-maily přibývají rychleji, než mizí. A v zrcadle se dívá někdo, kdo by nejraději zůstal pod dekou.

Dřív jsem měl tendenci takové dny „spravovat“. Rychle si napsat seznam, udělat plán, najít řešení. Ale čím víc let přibývá, tím víc chápu, že ne všechno se dá zlepšit hned.
Někdy se prostě nedaří.
A to je v pořádku.

Možná jsme si navykli, že musíme být pořád v pohodě, výkonní, odolní. Jenže život není rovná čára. Je to křivka, která se občas zlomí, aby nás zavedla jinam.
A právě v těch zlomech, v těch šedých chvílích, se často ukáže, jak moc jsme si dovolili být lidmi.

Jsou dny, kdy místo motivace potřebujeme jen trochu klidu.
Kdy není třeba hledat smysl, ale spíš se s ním na chvíli smířit, že se schoval.
Někdy je nejlepší, co můžeme udělat, prostě nic. Dýchat. Nechat věci být.

Já mám pro takové chvíle malý rituál. Udělám si čaj, sednu si k oknu a vytáhnu Karty pro špatný den.
Nepřinášejí řešení, spíš společnost. Každá karta je jako tichý přítel, který si vedle mě sedne a neptá se „co s tím uděláš“, ale jen naznačí, že to přejde.
Že i dnešní den má svůj rytmus, svůj tvar, i když zrovna nehezký.

Jedna z karet říká: „Dnes nemusíš být silný.“
A já si vždycky připomenu, jak osvobozující ta věta je. Protože právě když přestaneme tlačit, začnou se věci pomalu rovnat samy.

Dny, kdy se nedaří, nejsou ztracené.
Jsou to dny, které nám připomínají, že jsme z masa a kostí, ne z oceli. Že svět nemusí být pokaždé barevný, aby byl skutečný.
A že i z té šedi se dá učit – v pomalosti, v pokoře, v obyčejnosti.

Někdy se to zlepší večer, někdy až za pár dní. A někdy prostě ne.
Ale světlo se nakonec vždycky objeví, i kdyby jen slabé.
Stačí mu dát čas.

A možná právě tyto dny, které bychom nejraději přeskočili, nás učí nejvíc — že i ticho, únava a obyčejná lidská slabost mají svou důstojnost.
A že není nutné pořád svítit. Stačí jen nezhasnout úplně.

Lukáš

Když jsme byli malí, ticho často znamenalo, že se něco děje. Že rodiče se na něco chystají, nebo že jsme provedli něco, o čem se nemluví. Ticho mělo zvláštní sílu — bylo plné očekávání.

Dnes mám pocit, že jsme si na hluk zvykli. Na to, že se pořád něco říká, sdílí, reaguje. Že dobrý vztah znamená mluvit o všem. Jenže ono to „mluvit“ se dá i jinak.
Někdy to není o množství slov, ale o prostoru mezi nimi. O tom, že se necháme slyšet.

Ticho v rozhovoru není prázdno. Je to chvíle, kdy druhý člověk může najít svá vlastní slova. Kdy my nemusíme hned odpovídat, obhajovat, doplňovat.
Jen být. A slyšet.

Párkrát jsme si s partnerkou zkusili sednout večer, vypnout televizi a dát si čaj.
Na stole jsme měli Partnerské konverzační karty — nástroj, který není o tom, že by měl nahradit ticho, ale že mu dává smysl.
Každá otázka z těch karet otevírá cestu – ne k debatě, ale k rozhovoru, kde má své místo i klid.
Kde se může stát, že po otázce se chvíli mlčí. A že právě to mlčení pomůže odpovědi vyrůst.

Třeba otázka: „Kdy jsi naposledy cítil, že nám to spolu opravdu funguje?“
Neodpoví se hned.
Ale když si ten čas dáme, najednou se z prostého večera stane chvíle, která má hloubku. A to není samozřejmé.

Ticho, které doprovází opravdové rozhovory, má zvláštní kvalitu.
Není to ticho mezi dvěma lidmi, kteří si nemají co říct. Je to ticho mezi těmi, kteří si dovolí říkat víc než obvykle — a potřebují k tomu chvíli klidu.

Myslím, že i o to v životě jde: naučit se být spolu jinak.
Nemusíme mít pořád odpovědi. Nemusíme zaplňovat každou vteřinu slovy.
Stačí vytvořit prostor, kde se může objevit něco skutečného — ať už slovo, úsměv, nebo jen pohled, který říká všechno.

A možná právě tam, v tom tichu, začíná opravdový dialog.
Ne ten hlasitý, rychlý a chytrý. Ale ten, který trvá.

Lukáš

Dlouho jsem měl pocit, že musím pořád něco dělat. Že když nepracuju, netvořím, neplánuji, tak ztrácím čas. Měl jsem dny, kdy jsem byl v neustálém běhu, i když jsem fyzicky seděl. V hlavě hluk, v těle napětí.

Pamatuju si okamžik, kdy se to změnilo. Byl večer, venku pršelo a já si místo dalšího úkolu vytáhl sadu Karet pro lepší den. Ležely už chvíli na stole, ale do té doby jsem je pořád odkládal s tím, že „teď není čas“. Ten večer jsem jednu náhodně otočil. Na kartě stálo: „Nemusíš být pořád v pohybu, aby ses cítil živý.“

Seděl jsem, díval se na ta slova a dlouho se nic nedělo. Jen ticho. Ale něco ve mně se pohnulo. Možná to byl klid. Možná jen vědomí, že můžu dýchat pomaleji.

Došlo mi, že výkonnost není totéž co smysl. Že existuje rozdíl mezi tím, když žiju, a když jen stíhám. Celé ty roky jsem honil pocit, že musím dělat víc, abych měl hodnotu. Ale pravda je opačná — čím víc jsem se zastavil, tím víc jsem se cítil sám sebou.

Od té doby si občas vytáhnu jednu z těch karet, když mám pocit, že svět běží příliš rychle. Je to takový malý rituál. Sednu si ke stolu, vdechnu klid a nechám kartu, aby mě zastavila. Někdy mi připomene, že můžu být vděčný i za obyčejné věci. Jindy jen tiše sedím a nechám myšlenky zpomalit.

Začal jsem si všímat, že když zpomalím, věci kolem mě se mění. Barvy jsou jasnější, lidé méně vzdálení, jídlo chutná jinak. Všechno, co jsem dřív dělal automaticky, má najednou chuť, vůni a rytmus.

Zpomalení není ztráta času. Je to návrat domů.

Když se teď ohlédnu, vidím, kolik věcí jsem dřív dělal jen proto, že se „musí“. Ale život není seznam úkolů. Je to prostor mezi nimi. A právě tam se dějí ty nejdůležitější věci — chvíle klidu, kdy si člověk znovu uvědomí, kdo vlastně je.

Karty pro lepší den jsem začal používat i ráno. Před kávou, než zapnu počítač. Stačí jedna myšlenka. Jedna krátká věta, která připomene, že nový den není závod. Že ho můžu prožít jinak. Víc přítomně, víc s klidem.

Zpomalit je možná ten největší luxus dnešní doby. Ale je to luxus, který si může dopřát každý. Neznamená to všechno zastavit, jen občas ubrat tempo. Místo tlačení si dopřát plynutí.

Mentra pro mě nikdy nebyla jen o produktech. Vždycky to bylo o těchto malých chvílích – když se zastavím, nadechnu a znovu se spojím s tím, co má smysl. Karty pro lepší den to krásně vystihují. Neříkají, co dělat, ale připomínají, že už teď je všechno, co potřebujeme, někde uvnitř nás.

Možná proto mám pocit, že zpomalení není cíl, ale způsob bytí. Když se svět ztiší, najednou se ztiším i já. A v tom tichu se vždycky znovu najdu.

Jirka

Někdy přemýšlím nad tím, jak málo stačí, aby se člověk cítil o něco lépe. Nechci říct šťastný – spíš klidnější. Možná proto mám tak blízko k situacím, kdy se někdo potýká s těžším obdobím. Vždycky jsem byl ten, kdo se snaží pomoct, ale čím víc jsem to dělal, tím víc jsem si uvědomoval, že někdy nejde o to, co řekneme, ale že jsme tam.

Pár let zpátky mi jedna blízká osoba procházela náročným časem. Snažil jsem se najít ta správná slova, jak ji podpořit. Psát dlouhé zprávy, nabízet řešení, hledat „pozitivní pohled“. Ale čím víc jsem mluvil, tím víc jsem cítil, že to vlastně nepomáhá. Jednoho dne jsem se prostě posadil vedle ní a mlčel. Jen jsem tam byl. Po chvíli řekla, že jí to pomáhá víc než všechny moje rady. Ten moment se mi zapsal hluboko do paměti.

Od té doby si často vzpomenu, jak zvláštně křehká je lidská přítomnost. Jak málo stačí – a zároveň jak těžké to někdy je. Chceme, aby se druhému ulevilo, ale nevíme, jak. Bojíme se říct něco špatně. Přitom to nejcennější, co můžeme dát, je ticho, které neodsuzuje. Pocit, že v tom člověk není sám.

Když jsem začal tvořit přáníčka pro Mentru, vzpomněl jsem si právě na ten okamžik. Na ten nepatrný prostor, kdy se nic neříká, ale přesto se děje něco důležitého. Chtěl jsem vytvořit něco, co by ten pocit zachytilo. Ne velká slova, ne motivaci. Jen tichou větu, která má sílu obejmout.

Tak vzniklo přáníčko „Jsem tu pro tebe“. Na první pohled je jednoduché – malá postavička stojí pod deštníkem a dívá se na svět s jemným úsměvem. Ale pro mě znamená mnohem víc. Představuje chvíli, kdy je člověk v dešti, ale už ví, že déšť jednou ustane. Ne teď, ne hned, ale brzy.

Když jsem to přáníčko poprvé držel v ruce, cítil jsem zvláštní klid. Nebylo to o naději ve velkém slova smyslu, spíš o přijetí. O tom, že všechno má svůj čas – i smutek, i ticho, i ten déšť.

Po pár dnech mi psala kamarádka, které jsem jedno z prvních přání dal. Napsala, že ho poslala své kamarádce po ztrátě blízkého člověka. Prý jí moc pomohlo. Ne proto, že by změnilo situaci, ale protože bylo přesně takové, jaké mělo být – tiché, přítomné, opravdové.

Od té doby mám v šuplíku pár těchto přáníček. Občas je pošlu, občas jen jedno vytáhnu a dívám se na něj. Připomíná mi, že někdy není třeba dělat nic víc než zůstat. Že i malé gesto může být velké.

Když se dnes někdo zeptá, co říct člověku, který má těžké období, většinou odpovím: možná nemusíš říkat vůbec nic. Možná stačí být. Poslat zprávu, dát ruku na rameno, nebo třeba přáníčko, které říká všechno beze slov.

Myslím, že v tom je celé kouzlo Mentry. Dává prostor pro ticho, které léčí.

Jirka

Každý den se skládá z drobných okamžiků. Většinu z nich ani nevnímáme — jen se dějí, jeden za druhým. Vstaneme, uvaříme si kávu, odpovíme na zprávu, odběhneme do práce, vyřídíme, co je potřeba. Často máme pocit, že dny kolem nás jen proplouvají a my jsme v nich spíš pozorovatel než účastník.

Kouzlo malých rituálů spočívá v tom, že nás dokážou přivést zpět do přítomnosti. Nemusí být velké ani dokonale naplánované. Fungují nejlépe, když jsou obyčejné a přirozené. Rituály jsou jako tichá kotva uprostřed dne — připomínka, že i v chaosu můžeme být sami se sebou.

Ranní dech

První nádech po probuzení má v sobě zvláštní sílu. Můžeme si ho jen tak „odbýt“, nebo ho vnímat naplno. Když ráno otevřeme okno, pustíme dovnitř trochu čerstvého vzduchu a zhluboka se nadechneme, tělo i hlava si všimnou, že nový den začal.

Není nutné hned meditovat nebo cvičit jógu. Stačí stát pár sekund v tichu. Dovolit si ten přechod mezi spánkem a světem venku. Možná si jen v duchu říct: „Dnes to zvládnu v klidu.“ Taková chvíle vypadá nenápadně, ale dokáže změnit celé dopoledne.

Mezi povinnostmi

Rituály nemusí být spojené pouze s ránem nebo večerem. Můžeme je vkládat i mezi jednotlivé části dne. Krátká pauza mezi e-maily. Procházka kolem bloku, než začneme další úkol. Hlt vody před každým meetingem. To všechno může být náš malý rituál — ne povinnost, ale rozhodnutí, že si na sebe uděláme chvíli.

Je krásné, když se naučíme brát tyto momenty jako dar. Připomínají nám, že nemusíme stále běžet. Pomáhají nám zůstat přítomní a ukotvení v tom, co se právě děje.

Psát, i když není co říct

Někdy stačí papír. Prázdný list, kam si člověk zapíše pár vět. Nemusí to být deník, nemusí to být dokonalé. Jen malý prostor, kam může odložit to, co se mu honí hlavou.

Psaní má zvláštní sílu vyčistit hlavu. Když si večer sepíšeme tři věci, za které jsme vděčné, nebo jen pár myšlenek z dnešního dne, přichází pocit lehkosti. Není to úkol, ale tichá chvíle pro sebe.

Večerní klid

Když se den chýlí ke konci, často s ním i my padáme únavou. Večer ale nemusí být jen o vypnutí. Může být i o návratu k sobě.

Zkuste si vytvořit drobný večerní rituál. Může to být svíčka, kterou zapálíte večer, hrnek bylinkového čaje nebo pět minut s oblíbenou knihou, nebo journaling. Tyto malé věci nejsou další položky v to-do listu. Jsou to ostrůvky klidu, které nám připomínají, že i když byl den náročný, zvládly jsme ho s jemností.

Když to nejde

Ne každý den se povede. Někdy zapomeneme, spěcháme nebo prostě nemáme náladu. To je v pořádku. Rituály nejsou závazek, ale pozvánka. Čekají, až se k nim vrátíme, kdykoli budeme potřebovat.

Jejich síla je právě v tom, že se nevnucují. Nabízejí možnost znovu se ukotvit v přítomném okamžiku.

Malé rituály nás učí, že klid a rovnováha nejsou někde daleko, ale už teď tady, v každodenním rytmu. Stačí si všimnout, zastavit se a dovolit si chvíli, která patří jen nám.

Takové okamžiky chce Mentra připomínat – drobné chvíle, kdy se svět na chvilku zpomalí a my v něm zase najdeme klid.

Jirka

Když jsem zakládal e-shop Mentra, cítil jsem, že potřebuji uniknout od všech těch nekonečných nastavení, ladění popisků, komunikace sem a tam a hledání, proč něco nefunguje tak, jak má. Hlavou mi běžela otázka: „Co bych mohl vymyslet, co by mě zase bavilo tvořit?“

A jako na zavolanou se mi rozezvonil telefon. Na druhém konci byla kamarádka Anička. Po krátkém pozdravu se mě zeptala: „Když se věnuješ tomu duševnímu zdraví, nevíš, kde se dají koupit přání, která by vyjadřovala podporu, ale nebyla přehnaná nebo přeplácaná?“

Na chvíli jsem se zamyslel a zjistil, že vlastně sám nevím. Zeptal jsem se jí proto, co by na takovém přání chtěla. Odpověď byla jasná: „Něco, co potěší někoho, kdo má teď těžší období.“

Začal jsem nad tím přemýšlet a uvědomil jsem si, že když je mně samotnému nejhůř, nepotřebuju dlouhé odstavce ujišťování. Stačí mi vědět, že na mě někdo myslí. Někdy stačí jediná věta: „To přejde.“

Večer jsem se pustil do tvoření. A ráno přede mnou ležela první verze přání. Roztomilá postavička pod deštníkem se na mě usmívala. Přesně tak, jak jsem si představoval – někdo, kdo stojí v dešti nepohody, ale má deštník a říká mi: „To přejde.“ A já mu věřím. Vím, že v tom dešti ještě chvíli zůstanu, ale ten deštník si jednou najdu. A pak budu moci stejnou větu říct i někomu dalšímu.

Stačilo pár úprav a přání bylo hotové. Anička si ho vyzvedla, pochválila ho a večer mi volala nadšená, že její kamarádku opravdu potěšilo. Ta zpětná vazba zase potěšila mě – a napadlo mě, že by bylo krásné, kdyby podobné přání mohli dát i ostatní lidé těm, na kterých jim záleží.

Další týdny jsem střídal nastavování e-shopu, testovací objednávky a nekonečné vztekání se nad tím, že e-maily padají do spamu nebo že fotky vypadají jinak, než bych chtěl – s tvorbou dalších přáníček. Postupně se mi skládala celá kolekce. Přání, která mají podpořit, pohladit nebo jednoduše vyjádřit náklonnost.

Vznikla tak sada, která je jednoduchá, ale v té jednoduchosti říká přesně to, co chceme říct. A přesně to, co chceme někdy slyšet i my.

Doufám, že vám přáníčka Mentra udělají stejnou radost, jakou udělala nám.

Vašek

Domov je pro mnohé z nás místo odpočinku, ale někdy spíš připomíná hlučné nádraží. Všude něco pípá, bliká, připomíná, že „mělo by se uklidit, mělo by se udělat“. Proto je krásné vytvořit si doma prostor, který funguje jako útočiště – klidný koutek jen pro nás.

Co je to vlastně „klidný koutek“

Není to o luxusním interiéru ani drahém vybavení. Klidný koutek je spíš symbol. Místo, kde tělo a mysl ví, že tady můžou zpomalit. Pro někoho je to křeslo u okna, pro jiného deka na podlaze, někdo má svou lavičku na balkoně. Nejde o velikost, ale o pocit, který to místo vyvolává.

Základní ingredience

• Světlo: měkké, ideálně přirozené. Pokud to nejde, lampička s teplým odstínem dokáže udělat zázraky.

• Pohodlí: polštář, deka nebo židle, na kterou se těšíte. Nemusí být designová – stačí, že je „vaše“.

• Ticho (nebo jemný zvuk): někdy pomůže úplné ticho, jindy jemná hudba nebo zvuky přírody.

• Osobní předměty: kniha, zápisník, malá rostlina, svíčka. Detaily, které vám připomenou, že tohle je váš prostor.

Proč to funguje

Naše hlava si pamatuje. Když do klidného koutku vstoupíte pravidelně, časem se naučí, že tady není potřeba být ve střehu. Už jen posazení se tam spustí vnitřní signál: teď můžeš vypnout.

A je úplně jedno, jestli tam strávíte hodinu, nebo jen pět minut. I krátké zastavení v prostoru, který je jen váš, dokáže resetovat den.

Jak začít

Nemusíte mít volný pokoj. Stačí si vybrat roh, který se dá trochu přizpůsobit. Přinést polštář, přikrýt stoličku dekou, přidat svíčku. Postupně se to místo promění. A možná zjistíte, že se tam budete chtít vracet víc, než byste čekali.

✨ Malé rituály i klidný koutek mají společné jedno – nejsou o dokonalosti, ale o přítomnosti. O tom, že si připomeneme: i když je svět venku hlučný a uspěchaný, vždycky si můžeme vytvořit chvilku klidu jen pro sebe.

Petr

Každý den je vlastně série drobností. Většina z nich se opakuje tak často, že už je ani nevnímáme – automatické vstávání, rychlá snídaně, cesta do práce, večerní scrollování mobilu. Jenže právě v těchto malých okamžicích se rozhoduje o tom, jak se cítíme.

Rituály nejsou nic složitého ani tajemného. Jsou to vědomě vytvořené momenty, které nám pomáhají zastavit se a znovu se naladit sami na sebe. Někdo má rád velké rutiny, někdo si vystačí s pěti minutami denně. Důležité je, že tyhle minichvíle nám připomínají: život nemusí být jen sprint.

Síla ranních začátků

Ráno nastavuje tón celého dne. Nemusíme vstávat o hodinu dřív, abychom stihli jógu, meditaci a ještě půl kapitoly knihy. Stačí i malý krok:

• otevřít okno a nadechnout se čerstvého vzduchu,

• říct si v duchu jednu věc, na kterou se dnes těším,

• nebo vypít sklenici vody vědomě, bez telefonu v ruce.

Tyhle minipauzy dokážou zázraky. Najednou zjistíte, že i pondělí má šanci být trochu příjemnější.

Mikro-radosti během dne

Nemáme pod kontrolou všechno, co se v práci nebo škole stane. Ale máme pod kontrolou to, jak si mezi tím vším uděláme místo pro sebe. Malé rituály můžou vypadat třeba takhle:

• krátká procházka kolem bloku místo koukání do mobilu,

• desetiminutové psaní do zápisníku, co mi jde hlavou,

• odložení telefonu při obědě a vědomé soustředění na jídlo.

Možná se to zdá maličké. Ale přesně tohle maličké se postupně stane velkým – zvykem, který drží naši psychickou pohodu.

Večerní zpomalení

Když večer padneme do postele, často nám hlavou ještě běží milion myšlenek. Proto je fajn mít i malý večerní rituál. Nemusí to být dlouhé meditace. Stačí třeba:

• napsat si tři věci, za které jsem dnes vděčný,

• pustit si oblíbenou klidnou hudbu,

• nebo chvíli číst knihu, místo nekonečného scrollu.

Díky těmhle drobným zastavením máme šanci den uzavřít s pocitem, že jsme v něm opravdu byli.

Jana

Dávání dárků je zvláštní disciplína. Všichni ji hrajeme, ale málokdo se v ní cítí jako šampion. Někdy skončíme u klasické svíčky z drogerie nebo ponožek, protože už „fakt nic nenapadlo“. A někdy se nám povede trefit do černého – a ten moment stojí za to.

Smysluplný dárek totiž není o tom, kolik stál, ale co v sobě nese. Je to trochu jako tajná zpráva: „Vidím tě. Myslím na to, co máš rád. Chci ti udělat radost takovou, která přetrvá.“

Malé věci s velkým účinkem

Nemusíme hledat daleko. Smysluplné dárky jsou často úplně obyčejné věci, které ale mají přesah:

• knížka, která se trefí do nálady nebo období života,

• ručně psaný dopis (ano, pořád to funguje),

• drobnost, která obdarovanému připomene, že si zaslouží chvíli pro sebe.

Méně „wow“, víc „aha“

Zatímco klasický „wow“ dárek vyvolá nadšení na pár minut, smysluplný dárek má schopnost vytvořit aha moment. Připomene, že vztahy nejsou o velkých gestech, ale o drobných krocích, které děláme jeden pro druhého.

O čem to celé je

Nakonec nejde o předměty, ale o to, co nám připomenou. Vztah, který stojí za to. Péči, kterou někdy zapomínáme vyjádřit. Malé rituály, které nám pomáhají zpomalit.

A právě takové věci si zaslouží prostor i v dárkových krabičkách. Protože co je víc než pocit, že jsme někomu dali něco, co má opravdu smysl?

Možná i proto máme rádi věci, které nejsou jen hezké, ale taky otevírají rozhovory a připomínají, co je důležité.

Jana

Duševní zdraví mě vždycky přitahovalo. Zajímalo mě, proč se o něm tak málo mluví, když si přece zaslouží stejnou péči jako to tělesné. Čím víc jsem se o něj zajímal, tím víc mi docházelo, že často zůstává někde na okraji.

Jednou mi na terapii terapeutka ukázala cvičení s kartami. Na stole leželo pár obrázků – a přitom se mezi nimi otevřel prostor pro rozhovor, který bych jinak těžko našel. Bylo fascinující, jak obyčejná věc dokáže odemknout něco tak hlubokého.

Začal jsem se o karty zajímat víc. Kupoval jsem různé sady, zkoušel je používat, ale pořád jsem měl pocit, že mi v nich něco chybí. Někdy to byla kvalita, jindy design, nebo prostě pocit, že to není úplně ono. A tak jsem si řekl: „Zasloužíme si víc.“

Nejdřív jsem tvořil jen pro sebe. Moje úplně první sada se jmenovala Karty příběhů. Když jsem je ukázal své terapeutce, viděl jsem, že ji zaujaly. Ten okamžik ve mně probudil něco nového – chuť tvořit dál. Začal jsem zkoušet další sady, testovat je s přáteli, konzultovat s odborníky. Postupně se z nich stávala věc, která opravdu fungovala.

A pak přišel i název. Karty jsem začal vnímat jako mentální trénink. Z toho vzniklo Mentra.

Dnes už to nejsou jen karty. Jsou to malé mosty – k sobě samému, k druhým, k životní rovnováze. Mentra pro mě znamená cestu, jak přinášet chvíle klidu, prostor pro rozhovor a někdy i ten nenápadný úsměv, který v těžkém dni tolik potřebujeme.

Vašek