Blog, Strana 3

Když jsem zakládal e-shop Mentra, cítil jsem, že potřebuji uniknout od všech těch nekonečných nastavení, ladění popisků, komunikace sem a tam a hledání, proč něco nefunguje tak, jak má. Hlavou mi běžela otázka: „Co bych mohl vymyslet, co by mě zase bavilo tvořit?“

A jako na zavolanou se mi rozezvonil telefon. Na druhém konci byla kamarádka Anička. Po krátkém pozdravu se mě zeptala: „Když se věnuješ tomu duševnímu zdraví, nevíš, kde se dají koupit přání, která by vyjadřovala podporu, ale nebyla přehnaná nebo přeplácaná?“

Na chvíli jsem se zamyslel a zjistil, že vlastně sám nevím. Zeptal jsem se jí proto, co by na takovém přání chtěla. Odpověď byla jasná: „Něco, co potěší někoho, kdo má teď těžší období.“

Začal jsem nad tím přemýšlet a uvědomil jsem si, že když je mně samotnému nejhůř, nepotřebuju dlouhé odstavce ujišťování. Stačí mi vědět, že na mě někdo myslí. Někdy stačí jediná věta: „To přejde.“

Večer jsem se pustil do tvoření. A ráno přede mnou ležela první verze přání. Roztomilá postavička pod deštníkem se na mě usmívala. Přesně tak, jak jsem si představoval – někdo, kdo stojí v dešti nepohody, ale má deštník a říká mi: „To přejde.“ A já mu věřím. Vím, že v tom dešti ještě chvíli zůstanu, ale ten deštník si jednou najdu. A pak budu moci stejnou větu říct i někomu dalšímu.

Stačilo pár úprav a přání bylo hotové. Anička si ho vyzvedla, pochválila ho a večer mi volala nadšená, že její kamarádku opravdu potěšilo. Ta zpětná vazba zase potěšila mě – a napadlo mě, že by bylo krásné, kdyby podobné přání mohli dát i ostatní lidé těm, na kterých jim záleží.

Další týdny jsem střídal nastavování e-shopu, testovací objednávky a nekonečné vztekání se nad tím, že e-maily padají do spamu nebo že fotky vypadají jinak, než bych chtěl – s tvorbou dalších přáníček. Postupně se mi skládala celá kolekce. Přání, která mají podpořit, pohladit nebo jednoduše vyjádřit náklonnost.

Vznikla tak sada, která je jednoduchá, ale v té jednoduchosti říká přesně to, co chceme říct. A přesně to, co chceme někdy slyšet i my.

Doufám, že vám přáníčka Mentra udělají stejnou radost, jakou udělala nám.

Vašek

Domov je pro mnohé z nás místo odpočinku, ale někdy spíš připomíná hlučné nádraží. Všude něco pípá, bliká, připomíná, že „mělo by se uklidit, mělo by se udělat“. Proto je krásné vytvořit si doma prostor, který funguje jako útočiště – klidný koutek jen pro nás.

Co je to vlastně „klidný koutek“

Není to o luxusním interiéru ani drahém vybavení. Klidný koutek je spíš symbol. Místo, kde tělo a mysl ví, že tady můžou zpomalit. Pro někoho je to křeslo u okna, pro jiného deka na podlaze, někdo má svou lavičku na balkoně. Nejde o velikost, ale o pocit, který to místo vyvolává.

Základní ingredience

• Světlo: měkké, ideálně přirozené. Pokud to nejde, lampička s teplým odstínem dokáže udělat zázraky.

• Pohodlí: polštář, deka nebo židle, na kterou se těšíte. Nemusí být designová – stačí, že je „vaše“.

• Ticho (nebo jemný zvuk): někdy pomůže úplné ticho, jindy jemná hudba nebo zvuky přírody.

• Osobní předměty: kniha, zápisník, malá rostlina, svíčka. Detaily, které vám připomenou, že tohle je váš prostor.

Proč to funguje

Naše hlava si pamatuje. Když do klidného koutku vstoupíte pravidelně, časem se naučí, že tady není potřeba být ve střehu. Už jen posazení se tam spustí vnitřní signál: teď můžeš vypnout.

A je úplně jedno, jestli tam strávíte hodinu, nebo jen pět minut. I krátké zastavení v prostoru, který je jen váš, dokáže resetovat den.

Jak začít

Nemusíte mít volný pokoj. Stačí si vybrat roh, který se dá trochu přizpůsobit. Přinést polštář, přikrýt stoličku dekou, přidat svíčku. Postupně se to místo promění. A možná zjistíte, že se tam budete chtít vracet víc, než byste čekali.

✨ Malé rituály i klidný koutek mají společné jedno – nejsou o dokonalosti, ale o přítomnosti. O tom, že si připomeneme: i když je svět venku hlučný a uspěchaný, vždycky si můžeme vytvořit chvilku klidu jen pro sebe.

Petr

Každý den je vlastně série drobností. Většina z nich se opakuje tak často, že už je ani nevnímáme – automatické vstávání, rychlá snídaně, cesta do práce, večerní scrollování mobilu. Jenže právě v těchto malých okamžicích se rozhoduje o tom, jak se cítíme.

Rituály nejsou nic složitého ani tajemného. Jsou to vědomě vytvořené momenty, které nám pomáhají zastavit se a znovu se naladit sami na sebe. Někdo má rád velké rutiny, někdo si vystačí s pěti minutami denně. Důležité je, že tyhle minichvíle nám připomínají: život nemusí být jen sprint.

Síla ranních začátků

Ráno nastavuje tón celého dne. Nemusíme vstávat o hodinu dřív, abychom stihli jógu, meditaci a ještě půl kapitoly knihy. Stačí i malý krok:

• otevřít okno a nadechnout se čerstvého vzduchu,

• říct si v duchu jednu věc, na kterou se dnes těším,

• nebo vypít sklenici vody vědomě, bez telefonu v ruce.

Tyhle minipauzy dokážou zázraky. Najednou zjistíte, že i pondělí má šanci být trochu příjemnější.

Mikro-radosti během dne

Nemáme pod kontrolou všechno, co se v práci nebo škole stane. Ale máme pod kontrolou to, jak si mezi tím vším uděláme místo pro sebe. Malé rituály můžou vypadat třeba takhle:

• krátká procházka kolem bloku místo koukání do mobilu,

• desetiminutové psaní do zápisníku, co mi jde hlavou,

• odložení telefonu při obědě a vědomé soustředění na jídlo.

Možná se to zdá maličké. Ale přesně tohle maličké se postupně stane velkým – zvykem, který drží naši psychickou pohodu.

Večerní zpomalení

Když večer padneme do postele, často nám hlavou ještě běží milion myšlenek. Proto je fajn mít i malý večerní rituál. Nemusí to být dlouhé meditace. Stačí třeba:

• napsat si tři věci, za které jsem dnes vděčný,

• pustit si oblíbenou klidnou hudbu,

• nebo chvíli číst knihu, místo nekonečného scrollu.

Díky těmhle drobným zastavením máme šanci den uzavřít s pocitem, že jsme v něm opravdu byli.

Jana

Dávání dárků je zvláštní disciplína. Všichni ji hrajeme, ale málokdo se v ní cítí jako šampion. Někdy skončíme u klasické svíčky z drogerie nebo ponožek, protože už „fakt nic nenapadlo“. A někdy se nám povede trefit do černého – a ten moment stojí za to.

Smysluplný dárek totiž není o tom, kolik stál, ale co v sobě nese. Je to trochu jako tajná zpráva: „Vidím tě. Myslím na to, co máš rád. Chci ti udělat radost takovou, která přetrvá.“

Malé věci s velkým účinkem

Nemusíme hledat daleko. Smysluplné dárky jsou často úplně obyčejné věci, které ale mají přesah:

• knížka, která se trefí do nálady nebo období života,

• ručně psaný dopis (ano, pořád to funguje),

• drobnost, která obdarovanému připomene, že si zaslouží chvíli pro sebe.

Méně „wow“, víc „aha“

Zatímco klasický „wow“ dárek vyvolá nadšení na pár minut, smysluplný dárek má schopnost vytvořit aha moment. Připomene, že vztahy nejsou o velkých gestech, ale o drobných krocích, které děláme jeden pro druhého.

O čem to celé je

Nakonec nejde o předměty, ale o to, co nám připomenou. Vztah, který stojí za to. Péči, kterou někdy zapomínáme vyjádřit. Malé rituály, které nám pomáhají zpomalit.

A právě takové věci si zaslouží prostor i v dárkových krabičkách. Protože co je víc než pocit, že jsme někomu dali něco, co má opravdu smysl?

Možná i proto máme rádi věci, které nejsou jen hezké, ale taky otevírají rozhovory a připomínají, co je důležité.

Jana

Duševní zdraví mě vždycky přitahovalo. Zajímalo mě, proč se o něm tak málo mluví, když si přece zaslouží stejnou péči jako to tělesné. Čím víc jsem se o něj zajímal, tím víc mi docházelo, že často zůstává někde na okraji.

Jednou mi na terapii terapeutka ukázala cvičení s kartami. Na stole leželo pár obrázků – a přitom se mezi nimi otevřel prostor pro rozhovor, který bych jinak těžko našel. Bylo fascinující, jak obyčejná věc dokáže odemknout něco tak hlubokého.

Začal jsem se o karty zajímat víc. Kupoval jsem různé sady, zkoušel je používat, ale pořád jsem měl pocit, že mi v nich něco chybí. Někdy to byla kvalita, jindy design, nebo prostě pocit, že to není úplně ono. A tak jsem si řekl: „Zasloužíme si víc.“

Nejdřív jsem tvořil jen pro sebe. Moje úplně první sada se jmenovala Karty příběhů. Když jsem je ukázal své terapeutce, viděl jsem, že ji zaujaly. Ten okamžik ve mně probudil něco nového – chuť tvořit dál. Začal jsem zkoušet další sady, testovat je s přáteli, konzultovat s odborníky. Postupně se z nich stávala věc, která opravdu fungovala.

A pak přišel i název. Karty jsem začal vnímat jako mentální trénink. Z toho vzniklo Mentra.

Dnes už to nejsou jen karty. Jsou to malé mosty – k sobě samému, k druhým, k životní rovnováze. Mentra pro mě znamená cestu, jak přinášet chvíle klidu, prostor pro rozhovor a někdy i ten nenápadný úsměv, který v těžkém dni tolik potřebujeme.

Vašek