Umění zpomalit

Dlouho jsem měl pocit, že musím pořád něco dělat. Že když nepracuju, netvořím, neplánuji, tak ztrácím čas. Měl jsem dny, kdy jsem byl v neustálém běhu, i když jsem fyzicky seděl. V hlavě hluk, v těle napětí.

Pamatuju si okamžik, kdy se to změnilo. Byl večer, venku pršelo a já si místo dalšího úkolu vytáhl sadu Karet pro lepší den. Ležely už chvíli na stole, ale do té doby jsem je pořád odkládal s tím, že „teď není čas“. Ten večer jsem jednu náhodně otočil. Na kartě stálo: „Nemusíš být pořád v pohybu, aby ses cítil živý.“

Seděl jsem, díval se na ta slova a dlouho se nic nedělo. Jen ticho. Ale něco ve mně se pohnulo. Možná to byl klid. Možná jen vědomí, že můžu dýchat pomaleji.

Došlo mi, že výkonnost není totéž co smysl. Že existuje rozdíl mezi tím, když žiju, a když jen stíhám. Celé ty roky jsem honil pocit, že musím dělat víc, abych měl hodnotu. Ale pravda je opačná — čím víc jsem se zastavil, tím víc jsem se cítil sám sebou.

Od té doby si občas vytáhnu jednu z těch karet, když mám pocit, že svět běží příliš rychle. Je to takový malý rituál. Sednu si ke stolu, vdechnu klid a nechám kartu, aby mě zastavila. Někdy mi připomene, že můžu být vděčný i za obyčejné věci. Jindy jen tiše sedím a nechám myšlenky zpomalit.

Začal jsem si všímat, že když zpomalím, věci kolem mě se mění. Barvy jsou jasnější, lidé méně vzdálení, jídlo chutná jinak. Všechno, co jsem dřív dělal automaticky, má najednou chuť, vůni a rytmus.

Zpomalení není ztráta času. Je to návrat domů.

Když se teď ohlédnu, vidím, kolik věcí jsem dřív dělal jen proto, že se „musí“. Ale život není seznam úkolů. Je to prostor mezi nimi. A právě tam se dějí ty nejdůležitější věci — chvíle klidu, kdy si člověk znovu uvědomí, kdo vlastně je.

Karty pro lepší den jsem začal používat i ráno. Před kávou, než zapnu počítač. Stačí jedna myšlenka. Jedna krátká věta, která připomene, že nový den není závod. Že ho můžu prožít jinak. Víc přítomně, víc s klidem.

Zpomalit je možná ten největší luxus dnešní doby. Ale je to luxus, který si může dopřát každý. Neznamená to všechno zastavit, jen občas ubrat tempo. Místo tlačení si dopřát plynutí.

Mentra pro mě nikdy nebyla jen o produktech. Vždycky to bylo o těchto malých chvílích – když se zastavím, nadechnu a znovu se spojím s tím, co má smysl. Karty pro lepší den to krásně vystihují. Neříkají, co dělat, ale připomínají, že už teď je všechno, co potřebujeme, někde uvnitř nás.

Možná proto mám pocit, že zpomalení není cíl, ale způsob bytí. Když se svět ztiší, najednou se ztiším i já. A v tom tichu se vždycky znovu najdu.

Jirka